Článek
Silnice mezi Lipskem a Berlínem se v květnu roku 1957 zdála nekonečná. Jan Veselý zůstával stále častěji vzadu. Každé šlápnutí do pedálů mu připomínalo staré zranění zad, které si nesl už od mládí. Když bolest přerostla únosnou mez, sesedl z kola a poprvé v životě vzdal závod.
V normální sportovní zemi by šlo o smutný konec závodu nebo velké kariéry. V komunistickém Československu se z toho stala politická aféra.
Ještě téhož dne ho společně s Janem Kubrem, který musel závod vzdát kvůli zdravotním komplikacím po operaci křečových žil, oddělili od zbytku reprezentace. Oba při snídani posadili ke stolu stranou od ostatních závodníků a bez dalších okolků je poslali vlakem domů. „V Berlíně nás u snídaně posadili ke stolu zvlášť, abychom asi nikoho nenakazili, a hned nás hnali vlakem domů,“ vzpomínal později Veselý.
Síla z pekárny
Jan Veselý se narodil roku 1923 v jihočeských Plástovicích. Po vyučení pracoval jako pekař a každé ráno rozvážel na těžkém kole třicetikilogramové nůše s pečivem. Právě tehdy získal mimořádnou fyzickou kondici, ale také si nenávratně poškodil páteř.
Na závodní kolo si musel vydělat sám. Jeho talent se projevil už při závodě pekařských učňů, který vyhrál mezi třemi stovkami soupeřů. Po válce se stal dominantní postavou československé cyklistiky. Získal šestadvacet titulů mistra republiky, osmkrát vyhrál závod Praha–Karlovy Vary–Praha a jako první jej zajel pod osm hodin.
Skutečnou legendu z něj ale udělal až Závod míru.
Hrdina socialistické propagandy
Když roku 1948 vznikl Závod míru jako socialistická obdoba Tour de France, stal se Jan Veselý jeho největší hvězdou.
Při prvním ročníku ho připravil o vítězství dramatický pád po střetu se psem a později prasklý řetěz jen několik kilometrů před cílem.
O rok později však soupeřům nedal šanci. Žlutý trikot oblékl už po druhé etapě a celkově zvítězil s téměř dvanáctiminutovým náskokem, rekordem, který vydržel dvacet let. Přidal šestnáct etapových vítězství a pomohl československému družstvu ke čtyřem triumfům.
Stal se sportovní ikonou první velikosti. Lidé ho zastavovali na ulicích stejně jako Emila Zátopka a komunistický režim si jeho úspěchy přivlastnil jako důkaz převahy socialismu.
Jenže právě to se mu nakonec stalo osudným.
Když tělo neposlouchalo
Do jubilejního desátého ročníku Závodu míru nastupoval už jako čtyřiatřicetiletý závodník. Trápily ho nemocné ledviny, chronické bolesti zad i únava z dlouhých let vrcholového sportu.
Od prvních etap bylo patrné, že zdravotně nestačí. Když 9. května 1957 kvůli nesnesitelným bolestem odstoupil, noviny okamžitě změnily tón. Rudé právo i Československý sport začaly psát o nedostatku odpovědnosti a „morálně politického uvědomění“.
Sportovní neúspěch se během několika dnů změnil v ideologický proces.
Pád z piedestalu
Po návratu domů následoval tvrdý trest. Veselý i Jan Kubr dostali dvouletý zákaz závodění, přišli o titul zasloužilého mistra sportu a definitivně padla i možnost přestoupit do profesionálního týmu ve Francii.
„Přestali mi říkat Honzíku. Nahradili to slovem soudruhu, a pak už mi jen vykali,“ vzpomínal.
Místo závodů nastoupil do Konstruktivy jako závozník a později řídil nákladní automobil. Muž, kterému ještě nedávno tleskaly statisíce lidí, vozil cihly na stavby.
Jeho osud natolik zasáhl spisovatele Otu Pavla, že jej zvěčnil v povídkách Omyl a Když ti to nejede.
Omluva po osmi letech
Teprve roku 1965 byly Veselému i Kubrovi vráceny tituly zasloužilých mistrů sportu. Veřejná omluva ale nikdy nepřišla.
Sám později celý příběh vystihl slovy:
„Nikdo vám ale nevrátí léta, kdy jste žil ušlápnutý, jako by vám stál někdo na botě a přitom vás držel ještě za ruku. A nestačí říci, že to byl omyl.“
Skutečné vítězství
Navzdory všemu nezahořkl. Přátelil se s Emilem a Danou Zátopkovými, opravoval staré domy, pomáhal obětem trestných činů v organizaci Bílý kruh bezpečí a za celoživotní postoje získal ocenění Mezinárodního výboru pro fair play při UNESCO.
Největší satisfakce přišla v roce 2000, kdy byl zvolen českým Cyklistou století.
Když roku 2003 zemřel, lidé si ho nepamatovali jako muže, který odstoupil ze Závodu míru. Vzpomínali na šampiona, kterému totalitní režim dokázal vzít kariéru, ale nikdy mu nevzal důstojnost. Jediné sesednutí z kola tehdy stačilo k tomu, aby se z národního hrdiny stal nepřítel státu. Jeho příběh dodnes připomíná, jak snadno dokáže totalitní moc proměnit sportovní porážku v politický zločin.
Zdroje:
