Článek
17. listopad je jedním z nejdůležitějších svátků. Má naivní přestava je ta, že bychom ten den mohli zapomenout na odlišné názory ve společnosti a slavit ho spolu, všichni bok po boku. Bohužel, od té doby, co je naše společnost rozdělena na dvě půlky, si tento svátek „přivlastnila“ ta „lepší“ polovina. A její představitelé mají pocit, že jejím svatým úkolem je vypískat každého politika z té druhé půlky ve chvíli, když se přijde poklonit k památníku na Národní třídu, a položit kytičku či věnec. A tak ona lepší lůza pak čeká, aby se mohla vyřvat, když se neoblíbený politik přiblíží. Byla jsem opakovaně svědkem toho, jak se lidé na Twittru domlouvají, že budou u památníku držet hlídky, v noci i ve dne, aby jim náhodou žádný neoblíbený politik neuniknul.
Markéta Pekarová Adamová mi svým naprostým nedostatkem empatie už několikrát hnula žlučí. Před lety prohlásila, že si za pískání na Národní třídě mohou neoblíbení politici sami, protože po ní tam nikdo nepíská, naopak jí tleskají. Tak nějak si zapomněla uvědomit, že Praha je baštou voličů pětikoalice, a ti si už dění na Národní třídě ohlídají. Nikdo z poliků pětikoalice například neodsoudil to, když se po Václavu Klausovi mladším, který držel v náručí své malé dítě, házely rajčata, a pískalo se po něm. Jen proto, že si připomenul svátek z doby, kdy sám byl studentem.
Tomio Okamura se přišel letos poklonit k památníku k Hlávkově koleji, která připomíná zavražděné studenty z roku 1939. Národní třídě se obloukem vyhnul. Vít Rakušan ho za to zkritizoval, čímž mě velice namíchl. Mně osobně to vůbec nevadí, naopak, tleskám. I kdyby vůbec nikam nešel a vzpomenul na dění roku 1939 či 1989 doma zapálením svíčky, bylo by mi to jedno. Nechci, aby se politici vystavovali pískání a řvaní lůzy, která si na ně počíhala jen proto, že se chtějí poklonit k památníku a položit kytičku. Nemusí za těchto okolností nikam chodit. Já sama jsem byla v Praze r. 2019 na třicetileté výročí a byla jsem zklamaná. Už to nebyl svátek nás všech. Bohužel.
