Článek
Tento článek není jen o žebrácích ale i o různých profesích, kde je obvyklé dostávat tringeld. Občas přebývám v Rakousku, a zrovna dnes jsem si objednala potraviny z Billy. Přišel kurýr a přinesl mi tašky s jídlem. Vše proběhlo hrozně rychle, kurýr se mnou vůbec nemluvil, jen pozdravil a chtěl rychle odejít. Neobjednala jsem si potraviny poprvé a tímto způsobem to probíhá skoro vždy. Jako kdyby kurýři žádný tringeld vůbec nechtěli a dělali vše proto, aby ani žádný nedostali. Přitom si umím představit, že nevydělávají zrovna hodně, a musí vyšlapat spousty schodů s těžkým nákladem. Není to práce, kterou bych někomu záviděla. Já jim samozřejmě tringeld dám, ale musím to udělat fakt rychle, než mi utečou.
Spěchat v práci je v pořádku, je fajn, že je člověk rychlý a výkonný. Ale pokud jste u zákazníka, musíte naopak zpomalit, jako kdyby trošku otálet, komunikovat. Proč neříct, že byl nákup těžký? Nebo že venku prší a donáška je namáhavá? Takto je větší pravděpodobnost, že tringeld dostanete, než když v co největší rychlosti předáte nákup, a spěcháte pryč.
Bývám často oslovována na ulici různými žebráky, jestli bych jim nedala peníze. Ti si samozřejmě vybírají, koho oslovit. Dříve, když jsem byla mladší, jsem byla oslovována tak často, že jsem už měla někdy i vztek. Zatímco můj kolega v práci, s ne zrovna přívětivým obličejem, nebýval oslovován prakticky nikdy. Kdyby ho oslovili, tak by jim asi peníze dal. Už proto, že se mu to prakticky nestává.
Párkrát jsem se zamyslela nad tím, jaký způsob prosby o peníze je ten nejúčinnější. Nejméně účinné je říci si o větší částku. Pokud se mě žebrák zeptá, jestli nemám dvě eura, nebo dokonce pět euro, je celkem velká pravděpodobnost, že mu odpovím, že ne. Naprosto geniální tah je prosba o dva centy. Dva centy totiž nemají žádnou hodnotu. Pokud je najdu na ulici, nevyplatí se mi je zvednout. Takže prakticky každý otevře peněženku, ale nakonec dá žebrákovi více, protože darovat dva centy je trapné.
Pak jsou tu bezdomovci prodávající na ulici noviny či časopisy. Přiznám se, že tento nápad nemám vůbec ráda. Je to pro mě žebrání, které se snaží tvářit, že žebráním není. Pokud ale bezdomovcům někdo dá peníze, nebo koupí od nich časopis, udělá to jen ze soucitu. Časopis jako takový ho nezajímá.
Bohužel do této „profese“ proniknul i organizovaný zločin, kdy žebráci musí odevzdat své almužny pasákům. Většinou se jedná o různé cizince, kteří neumí z místního jazyka ani slovo. Životní podmínky těchto lidí si raději ani nepředstavuji. Naštěstí žebráky často kontroluje policie, která jim žebrání zakazuje, ale odkáže je na různé charity, na jídlo případně i nocleh zdarma.
Další kapitolou jsou různé charitativní sbírky na internetu, které mohou být velmi úspěšné, pokud lidi „chytnou za srdíčko“. Já často na takovéto sbírky přispívám, nicméně je to téma, které by si zasloužilo samostatný článek.
