Článek
Jeden vysoký katolický duchovní jednou prohlásil, že vše, co člověk dělá, je dopředu určené. Tuhle myšlenku jsem nemohla přijmout, a okamžitě jsem ji zavrhla. Jaký by měl život smysl, kdybychom byli jen loutky, za které někdo tahá, anebo bychom byli jen takoví herci? Na druhou stranu, často se zamýšlím nad tím, kolik procent v rozhodnutí člověka je skutečně aktuálně ovlivnitelné.
Všechny naše myšlenky jsou ovlivněny tím, co jsme v životě zažili. Tím, co nás ostatní naučili nebo nenaučili, případně naučili špatně. Nejvíce v životě ovlivňuje a formuje člověka dětství. Hned, jak se dítě narodí, je o jeho životě z velké části rozhodnuto. To, jestli bude mít hezký život, nejvíce ovlivňuje matka, otec a nejbližší rodina. Také to, jaké zdědí geny. A pak různé náhody. O náhodách ale tento článek není.
Každý ví, že když se k dítěti chová maminka a tatínek hezky, tak je šťastné. Šťastné dětství je základ šťastného života. Rodiče ale neovlivňují pouze štěstí, ale i inteligenci a schopnosti dítěte. To, jak se k nám chovají v prvních měsících života, ovlivní to, jak se nám vyvine mozek. Pokud nás matka nechá celé hodiny ležet v postýlce a koukat do stropu, vyvine se nám mozek mnohem hůře než když se nám věnuje, hraje si s náma, reaguje na naše emoce. Když se nám fyzicky i psychicky nedaří dobře ve dnech, kdy se nejvíc vyvíjíme, tak nás to trvale poškodí. Naše inteligence, schopnosti, dovednosti budou v budoucnu mnohem nižší.
Představte si, že je vám dvacet osm let a vaříte si doma jídlo. Doma vás ale nikdo vaření neučil. Vy se rozhodujete, jaký postup zvolit. Zvolíte špatně, a jídlo není dobré. Vaše špatné rozhodnutí bylo ale hlavně ovlivněno tím, že vás vaření neučili. Jinak by se vám asi jídlo podařilo, protože byste se rozhodli správně.
Nebo pozitivní příklad: Šéf po vás křičí, protože se mu nelíbí vaše práce. Měli jste asertivní matku, která dokázala s křičícími lidmi komunikovat. Dala vám dobrý příklad, a vy tudíž svého šéfa uklidníte, a svou práci obhájíte. Nic se pro vás nezmění. Nebýt toho, možná byste o práci přišli.
Často jsem si v minulosti trhala vlasy nad tím, jaké příšerné chyby jsem zejména v mládí dělala. Nejvíc mi asi vadilo, že když jsem měla velký problém, a přemýšlela nad tím, jestli ho mám řešit, rozhodla jsem se ho neřešit a nedělat nic. Fatální rozhodnutí. Co mi ale později vrtalo hlavou bylo to, že jsem se tak rozhodla prakticky vždy. Takže jsem si uvědomila, že jsem byla takto svým okolím „naprogramovaná“.
V pozdějším životě nás samozřejmě ovlivňují lidé, které jsme potkali v dospělosti. Ovlivňují nás knihy, televize, internet. Celkově doba, ve které žijeme. Přesto mám pocit, že lidé zůstávají často stejní, jako byli před lety.
Z logiky věcí vyplývá, že čím jsme starší, tím máme větší možnosti rozhodovat se víc nezávisle na tom, jak nás naprogramovali v dětství. Jaké je procento pravděpodobnosti, že se nám to skutečně podaří, si ale absolutně netroufám odhadnout.
