Článek
Přirozeně se nabízí otázka, proč číst další životopis Agathy Christie, když jich tolik bylo napsáno a když jeden napsala i ona sama. A nejen, proč ho číst, ale proč ho Lucy Worsleyová vůbec napsala?
Lucy Worsleyová je britská historička. Ráda přiznám, že jedna z mých nejoblíbenějších, jejíž historická bádání díky dokumentárnímu kanálu Viasat History s velkým zaujetím sleduji řadu let a nořím se do světů dávno ztracených, ale neustále vzpomínaných a rozebíraných. Jen lituji, že my čeští diváci nemáme k dispozici vše, co pro televizi připraví. Jsme o hodně ochuzeni, to mi můžete věřit. Lucy Worsleyová je totiž obdařena talentem vrhnout na „zaručenou“ historii nový pohled, díky čemuž divák zažije jakýsi aha moment. Najednou se historické události a osobnosti, jak jsme je doposud znali, jeví zcela jinak. Je to úžasné. Dokonalé a poučné a vzpruží to mysl, aby nezlenivěla.
Na takový silný okamžik si pamatuji kupříkladu z dokumentárního seriálu o šesti manželkách Jindřicha VIII. Když Lucy vyprávěla o jeho čtvrté manželce, Kateřině Howardové, a zmínila události z jejího dětství a dospívání, náhle se její pozdější chování jevilo odlišně od předchozích interpretací. Stala se jinou ženou, než jakou byla (je) běžně prezentována.
Proto jsem se ani trochu neostýchala se do její Agathy začíst.
Co spoustu milovníků Agathy Christie (zřejmě) zajímá – ano, Lucy se věnuje i oněm památným, až mytickým jedenácti dnům, během kterých byla Agatha nezvěstná a ani ona sama o nich později mnoho nenamluvila a ve Vlastním životopise se o nich detailně nevyjádřila. Přesto ji událost provázela po zbytek života. Bohužel vesměs negativně, jelikož z ní vytvořila ženu pomstychtivou a zákeřnou. Lucy se jim věnuje se svojí, řekla bych, typickou podrobností, stejně jako celému životu Agathy.
Jedenáct dnů však není to jediné, co Agathu výrazně ovlivnilo a o čem se vedou diskuze a spory a činí závěry. Jak Lucy píše, o životě Agathy Christie panuje spousta mýtů, jež navíc mají neuvěřitelnou sílu, že je až nemožné je vyvrátit a rozmetat na prachové součástky. Zkrátka budou s Agathou žít dál.
Lucy nabídne úžasně detailní, komplexní pohled na Agathu jakožto spisovatelku i ženu. Zasadí ji do kontextu doby, což pomůže i k preciznějšímu náhledu na její tvorbu, v níž se z Agathy skrývá víc, než bychom možná čekali. Náhle vyvstanou drobnosti, které si jako čtenáři během četby jejích detektivek snad ani neuvědomujeme. A my čeští obzvlášť, poněvadž nejsme dokonale znalí britského prostředí.
Jestli jste sledovali nedávno běžící dokumentární seriál Na cestách s Agathou Christie a Davidem Suchetem, v němž David Suchet putoval po stopách Agathy a Archieho, kteří roku 1926 cestovali po světě kvůli plánované celosvětové výstavě, možná si vzpomenete na předposlední díl z Havaje. V něm místní profesorka literatury mluví o Agathě a její literární práci s upřímným nadšením. Prohlašuje, že byla geniální od začátku až do konce.
Při této poznámce jsem si vybavila jedny z posledních kapitol životopisu, v nichž Lucy zmiňuje uvadající kvalitu Agathiných příběhů v pozdějších letech. Na vině měla být údajně demence. Oficiálně ji Agatha diagnostikovanou neměla, ale jazykové analýzy jejích pozdních románů tuto děsivou diagnózu naznačují. Pro mě osobně to byl šokující poznatek. Lucy naznačuje, že Agatha mohla něco tušit, ale je to pouze její domněnka. Každopádně si představte, že byste se živili hlavou, a přitom zažili jakýsi jasnozřivý okamžik, v němž by vám blesklo, že s vámi není všechno v pořádku.
Ale snad nejedno prohlášení o její genialitě trvající po celou dobu její spisovatelské kariéry, svědčí o tom, jak hluboce romány a povídky a divadelní hry Agathy Christie milujeme. Jak se rádi znovu a znovu noříme do světa, ve kterém se sice vraždí, ale s jakousi elegancí, a opakovaně se potkáváme s puntičkářským Herculem Poirotem a všetečnou slečnou Marplovou i s dalšími postavami, které vymyslela Agathina mysl a které bychom si přáli za přátele, pokud je za ně již nepovažujeme.
Worsleyová, Lucy: Agatha Christie – Tajuplná žena, Beta-Dobrovský, vyd. 1., 2023
