Článek
Kapitola šestá
„Co mám dělat?“ zajímal se Charles, s rukama za zády postával před Geraldem Hopem. Od včerejšího odpoledne, kdy byl přijat, tuhle otázku položil už popáté. Ráno se vzbudil mnohem dřív, než býval zvyklý, oblékl se do oblečení, které mu Gerald Hope obstaral („Tohle jsem kdysi nosil já. Když to stačilo mně, tobě to bude stačit určitě,“ prohlásil, když mu předával svou bývalou košili i kalhoty a kabátek a přidal i další oblečení, aby měl na den i noc. „A pořádně se umyj, nechci, abys mi strašil hosty.“ Charles chtěl namítnout, o jakých hostech to Gerald Hope mluví, on totiž od svého příchodu v penzionu nikoho nezahlédl, ale byl natolik chytrý, aby mu došlo, že když pomlčí, udělá lépe, než kdyby promluvil.), a poté se pustil do zametení chodníku před penzionem, odnesl psaní na poštu, umyl nádobí (to s povytaženým obočím, na což Gerald Hope reagoval taktéž povytaženým obočím) a nakrmením kočky, jež Geralda Hopea navštěvovala dvakrát denně a pokaždé dostala hlubokou misku naplněnou vodouaž po okraj.
„Jdi zamést chodník,“ nakázal Gerald Hope a vyhlédl ven z okna. Stál před ním už půl hodiny a počítal lidi, kteří se před jeho penzionem zastavili, ale nakonec z bůhví jakého důvodu nevkročili dovnitř (když jich napočítal patnáct, s počítáním přestal). Nebe na městečko prskalo nový, čerstvý sníh, nadýchaný jako pěna, a přitom zářilo slabou žlutí.
„Už jsem ho dnes jednou zametal,“ namítl Charles.
„Zametání je činnost, kterou jakmile dokončíš, můžeš ji znovu začít,“ poučil ho Gerald Hope a sledoval, jak chlapec nasupeně popadl koště, vyšel před penzion a dal se do zametání, přičemž lehký sníh a pouliční prach spíš vířil, než odklízel.
Gerald Hope se zastavil mezi dveřmi a opřel se. „S citem a pomaleji, Charlesi,“ poučoval ho a smál se. „Nebo to budeš dělat dlouho.“
Charles se nezasmál, potichu zavrčel a zklidnil pohyby. Geraldu Hopeovi pohled na množství lidí, jež nejevili o jeho penzion zájem, netěšil, a proto se stáhl dovnitř. Sedl si ke klavíru, aby mu na chvíli bylo dobře, i když teskně.
Charles se sem tam zastavil, aby se do hudby linoucí se z otevřených dveří až na ulici zaposlouchal. A jako by se mu tím otevřela stará nezhojená rána, která ho náhle zabolela na hrudi. V očích ho zapálilo a v nose zašimralo. Raději přestal poslouchat a zametal a zametal. Když byl skoro hotový (neustále padající sníh jeho počínání dokonale mařil), vzhlédl od země, bradou se opřel o konec koštěte a podíval se, co se děje před ním. Probíhalo dopoledne a město prožívalo další z řady studených dní. I přesto byly ulice ozvučené klapavými kroky i švitořivými hlasy a ovívané lidským dechem.
Najednou se asi deset kroků od Charlese skácela dívka. Z ničeho nic se sesula k zemi a zůstala nehybně ležet. Klobouk nasazený na hlavě se odkutálel, kufr zůstal bez dozoru. Okamžitě k ní přiběhl otrhaný chlapec, ale místo, aby jí pomohl na nohy, jí pomohl od kufru, který chňapl, a utíkal s ním pryč.
„Hej!“ zařval za ním Charles, upustil koště a chtěl za ním běžet, ale chlapec byl obratný a rychlý, jistě to neudělal poprvé, čímž si mohl být Charles téměř jistý, poněvadž se mu zazdálo, že měl chlapec pod rozevřeným kabátem na sobě oblečenou jeho vestu.
Koště, u kterého se nemusel bát, že ho někdo cizí odcizí, nechal ležet na zemi a poklekl vedle zhroucené dívky, která se ani nepohnula. Zato lidé kolem ní chodili, aniž by se jí pokusili pomoci. Prostě ji překročili, pokud jim překážela v cestě, nebo ji obešli. Nikdo se nenamáhal natolik, aby se přesvědčil, co se jí stalo.
Charles se k ní sklonil. „Haló? Slyšíš mě?“ zeptal se tiše, jako kdyby dívka jenom spala a on ji nechtěl probudit.
Dívka se nehýbala, ale dýchala. Tmavé vlasy přelité přes obličej se jí u úst mírně chvěly. Charles ji chytl do náruče, i když mu to dělalo potíže a vůbec to nevypadalo elegantně, spíš neohrabaně, a pomalu s ní kráčel do haly penzionu, kterou dosud plnila táhlá melodie klavíru.
Pokračování ve čtvrtek 17. 7.
