Článek
Kapitola dvacátá šestá
Charles zaťukal na dveře otcova pokoje, a aniž by vyčkal na vyzvání, vstoupil.
„Co chceš? Nikoho jsem nevolal, nic nepotřebuju,“ uvítal ho otec, jenž upíjel brandy a zíral na hodiny na krbové římse. Na stolku ležel tác s vínem a dvěma sklenkami. Jeho společnice by měla přijít každou chvíli a on rozhodně nestál o to, aby u toho byl Charles ani kdokoli jiný. Od jejich ubytování už uběhly dva dny a vše jim vycházelo. Nikdo je spolu neviděl, byl si jistý. A nikdo je ani neuvidí, i tím si byl jistý.
Charles navzdory nelaskavému uvítání, jehož se mu dostalo, vstoupil do pokoje. Srdce mu hlasitě bilo, nebo si to aspoň myslel, silně ho rozbolela hlava, jako kdyby mu v ní někdo tloukl pěstí, pod košilí mu po bocích stékal pot a vsakoval se do látky.
„Ty jsi ještě neodešel?“ obořil se na něj otec, když si všiml postávající postavy po svém boku.
„Ne, chtěl jsem se vás na něco zeptat.“
„Tak ale rychle,“ pobídl ho nevrle a nesnažil se zastírat, že ho synova přítomnost vyrušuje.
„Co tu děláte, otče?“
„Co asi? Ubytoval jsem se tady,“ odsekl.
„Ano, jistě. Myslel jsem to jinak. Proč?“ opravil svou otázku.
„To je moje věc,“ řekl stroze, rozhodně nemínil synovi vykládat, proč se ubytoval v penzionu, když má ve městě i na venkově dům, kde by měl veškeré pohodlí, a proč zrovna v tomto penzionu. Pro jiné, kteří by se ho případně ptali, měl však připravené jednoduché vysvětlení, kterým odvrátí jakékoli podezření. „Paní Mallbecková penzion Naděje vychválila tak, až mě nalákala, abych ho taky vyzkoušel,“ bude jim tvrdit.
„Jste tu kvůli mně?“ zkusil to Charles s kapkou naděje, že se třeba v otci celé předcházející roky mýlil a on ho přece jen má rád, jen mu to nedokázal říct.
„Kvůli tobě?“ pozvedl obočí.
„Chyběl jsem vám někdy, otče? Přišel jste, abyste mě vzal domů?“ zkusil to Charles a slabě se v něm ozvala touha po usmíření. Než se sem vydal, dlouze a důkladně o této návštěvě přemýšlel, chvíli si myslel, že není dobrým nápadem, chvíli naopak, že nic jiného nezbývá. Ležel ve svém pokoji a zíral na kliku od dveří. Asi dvakrát se k nim vydal, pootevřel je, aby je opět zavřel a zabořil se do postele.
„Jak dopadl rozhovor?“ ptala se ho Carolina Fennorová u oběda. Bylo to den po tom, co se jim svěřil, kým James Mormont ve skutečnosti je.
„Nijak. Ještě jsem s otcem nemluvil,“ doznal provinile a oči se neodvažoval zvednout.
„Jistě, není kam spěchat,“ pronesla takovým tónem, jenž Charlese ponoukl, aby dál neotálel. Během týdnů, jež v penzionu strávil, se snažil otce příliš nepřivolávat. Především první dva týdny, kdy bylo jeho rozčilení natolik čerstvé a silné, až nabyl dojmu, že otce už nikdy neuvidí ani s ním nikdy nepromluví, že je to člověk z minulosti, jenž nepatří do jeho budoucnosti. Jak však dny postupovaly, rozčilení přirozeně sláblo a mizelo, a Charlese přimělo, aby o otci smýšlel příznivěji a méně tvrdě, nebránil se představě, že se třeba vydá domů, že ho vyhledá a vše si spolu vyjasní.
A ten čas nastal.
James Mormont se rozchechtal. „Proč by mi mělo chybět kukaččí mládě?“ zeptal se a znovu se rozchechtal nad tak absurdní otázkou.
Charles zůstal na otce nechápavě hledět, kapka naděje se neviditelně vsákla.
„Co na mě tak koukáš? Tvoje matka ti to nikdy neřekla?“ nepřestával se smát.
Charles mlčel a pokoušel se pochopit, o čem to otec mluví a co to znamená.
„Jak se tak na tebe dívám, tak neřekla,“ uhodl bez odpovědi. „No, to byla celá ona. Ani mně by to neřekla, kdybych to náhodou nezjistil. Pak už nemohla zapírat.“
„Já… já… já nejsem váš… já nejsem váš syn?“ zakoktával se.
„Ne,“ řekl lakonicky James Mormont a zvážněl. „Vždyť mi nejsi ani trochu podobný. V ničem.“
Charles se na jednotlivá slova co nejvíc soustředil, ale neměl pocit, že by mu to pomohlo k jejich pochopení. Prudce vydechl, ale bál se, že se už nenadechne. Nohy měl jako z papíru, možná se na nich dlouhou neudrží.
Pokračování ve čtvrtek 4. 12.
