Článek
Kapitola dvacátá druhá
Mezitím se Gerald Hope snažil vyhovět požadavku na dietní stravu jednoho hosta se zvlášť kulaťoučkou postavou a tlustým krkem, až se o žádném krku hovořit nedalo, či spíše požadavku jeho ženy, jež s manželem nemínila o jídle a jeho chuti, kterou on považoval za podstatnou, kdežto jeho žena za něco navíc, diskutovat („Chceš, aby tě to tučné jídlo zabilo?“ udeřila na něj plačtivě a kapesníčkem si otřela suché oči, ale její manžel mlčel. Ovšem Gerald Hope si odpověď dokázal odvodit podle mužova povzdechu i pohledu. A podle jeho manželky, ta byla jednoznačnou odpovědí.). Potom pomáhal uklidňovat kočku jiného hosta, poněkud nervní vyžilé dámy s vystouplými žílami na rukou, která prý byla nesmírně nesvá. Gerald Hope na kočce, líně trůnící na klíně své paničky, nic takového nepozoroval, ale své závěry si nechával pro sebe a kočce přinesl misku mléka. Pak uvítal pana Wooda („Rádi vás tu zase máme!“ – „A já jsem rád, že máte volný pokoj. Na doporučení jednoho ze svých klientů jsem se ubytoval v hotelu Cheratton, i když jsem se původně chtěl ubytovat zde. Jenže personál tam byl hrozně pomalý a hlavně jídlo tak nepoživatelné, že jsem tam vydržel jen na snídani a svačinu, oběd jsem už nechtěl riskovat.“). Poté byl nucen strpět přítomnost Richarda Flanagana.
„Už vám teplo v pokoji vyhovuje, pane Flanagane?“
„Vyhovuje,“ navlékal si rukavice, „dokonce natolik, že se teď musím jít zchladit. Pěkné odpoledne,“ popřál Geraldu Hopeovi, jenž nad jeho chováním kroutil hlavou.
Hned na to se k pultu přihnal shrbený pan Jelly, i když v jeho případě to byl asi silný výraz.
„Tak co to bude tentokrát, pane Jellyi? Chcete zatopit? Chcete připravit svačinu? Nebo to bude nové přání?“ odhadoval Gerald Hope.
„Obtěžuju vás?“ blýskl po něm očima.
„To rozhodně ne, pane Jellyi. Jsem rád, že naší snahou přispějeme k vaší spokojenosti a pohodlí.“
„Svačinu. Chtěl bych připravit svačinu.“
„Ano, zařídím to.“
„A oběd bude kdy?“
„Jako obvykle, pane Jellyi, v jednu hodinu.“
„A bude dobrý?“
„Ne,“ nesouhlasil Gerald Hope, „bude přímo skvělý!“
Charles odpoledne vzal Margaret a vydali se na slíbenou procházku. Vzduch byl neomylně cítit zimou. Byl studený, doslova ledový, a pokud se ho člověk nalokal ústy, zaškrábal ho v krku.
„Kdy jsi ten dům viděl naposledy?“ ptala se Margaret. Byla do Charlese zavěšená, a tedy nanejvýš spokojená, že ani nevnímala, jak ji zábnou nohy.
„Počkej,“ počítal v duchu, „myslím, že když mi bylo devět… ano, devět, tak jsme tam bydleli naposledy. Jezdívali jsme sem v zimě a zůstávaly do jara, jak psal otec v dopisu. Maminka se sice lépe cítila na venkově, vyhovovalo jí, že kolem ní nebylo tolik lidí, ale když otec rozhodl, tak rozhodl. Matka byla ta poslední, koho by poslechl.“
„Bydlel jsi v něm rád? Jaké na to máš vzpomínky?
Charles se zamyslel. „Moc mi jich nezůstalo, abych se přiznal, ale ty, co mám uložené v paměti, jsou pěkné. Většinou v nich vystupuju já a moje matka. Kdo taky jiný?“
Šli vycházkovou chůzí, nijak nespěchali a vychutnávali si listopadové odpoledne, před nímž jiní prchali do klubů nebo obchůdků či setrvávali doma a u živého krbu předstírali, že o zimě praskající za okny nic netuší. Charles s Margaret přešli na druhý chodník, zahnuli za roh, prošli krátkou uličku a zahnuli za druhý roh, za nímž se roztahovala široká ulice vroubená vznešeně vypadajícími domy s osobitým kouzlem, které si některé z nich podržely pouze do chvíle, dokud se člověk neseznámil s jejich neokouzlujícími obyvateli.
Charles se zastavil u domu se zelenými dveřmi.
„Takže, to je on,“ hlesla Margaret a upírala oči na dům Charlesova dětství.
„Ano. Jak se ti líbí?“ chtěl vědět.
„Dej mi chvíli,“ o krok od Charlese poodstoupila a se zakloněnou hlavou ho pozorovala.
Charlesovi se v paměti vyplavovaly vzpomínky. Vybavil si matku sedící v jídelně a snažící se ho, vzdorujícího pětiletého Charlese, přesvědčit, aby nepatlal marmeládu po bílém ubrusu, ale omezil se pouze na mazání chleba, nebo kterak ho vzala na odpolední vyjížďku městem nebo mu v noci broukala, když nemohl usnout. Jako záblesk se mu mihla i scéna, kdy matka stojí s otcem v jeho pracovně, zlostně na něj křičí a pláče a pak se najednou rozhostí ticho. Charles zamrkal a bylo to pryč.
„Takže, už mi můžeš odpovědět?“
Najednou se zelené dveře otevřely a z nich vyšel muž. Charles na něj zůstal ohromeně zírat. „Pane Flanagane? Co tady děláte?“
„Charlesi, Margaret,“ pozdravil je Richard Flanagan, jako kdyby se náhodou potkali na ulici. „Prohlížím si majetek, který by měl být váš, Charlesi,“ řekl jako by nic.
Charles na okamžik oněměl. „Vy jste ten bratranec, o kterém mluvil pan Feldham?“
„Ano,“ odpověděl, i když nemusel.
„Pan Feldham je právník mého… otce. Byl to právník mého nevlastního otce.“
„Já vím, kdo to je. Setkal jsem se s ním ten den, kdy mluvil s vámi. Napsal jsem mu, že jsem se sice ubytoval v Naději, ale že nechci, aby nás někdo v penzionu viděl. Sešli jsme se proto v mém klubu. Zajímalo mě, co o vás řekne.“
„A byl jste spokojený s tím, co jste si vyslechl?“ ozvala se Margaret, jež měla k podobně tajnůstkářskému jednání přirozenou nedůvěru.
„Víceméně ano.“
„Víceméně,“ zopakoval Charles.
„Věc se má takto, Charlesi… Mohu vám říkat Charlesi?“
„Ano,“ přitakal Charles. Na nos se mu snesla sněhová vločka a okamžitě se rozpustila a vsákla do kůže.
„Jsem bohatý muž, Charlesi, i když se asi nesluší to takhle nahlas říkat. Určitě se to nesluší. Jsem tak bohatý, že žádný další majetek nepotřebuju, i když – řekl by tohle bohatý člověk? Nebo jakýkoli člověk? Když mě pan Feldham obeznámil se smrtí pana Mortona a s tím, že jsem se stal dědicem jeho majetku, protože pan Morton neměl vlastního mužského dědice, neopomněl se zmínit o vás a posledním přání vašeho otce, jehož vyplnění závisí na mně. Začal jste mě zajímat, chtěl jsem vás poznat, ale tak, abyste nevěděl, kdo jsem a nesnažil se na mě udělat dojem. Chtěl jsem vás vidět takového, jaký – snad – jste. Rozhodl jsem se tedy ubytovat v penzionu a trochu si vás vyzkoušet. A zjistit, jestli si dědictví zasloužíte.“
Charles si myslel, že bude zuřit, ale zůstával klidný, jednání Richarda Flanagana chápal. Možná, že kdyby se ocitl v jeho situaci, udělal by to samé.
„A co jste zjistil?“ vybídl ho ke zhodnocení pozorování
Richard Flanagan se poprvé pousmál. „Jak jsem říkal, rád se svého dědictví vzdám ve váš prospěch. Mám dost svého majetku a budu ho mít víc, protože se na jaře hodlám oženit a moje nevěsta je taky hodně bohatá. Ztrátou jednoho městského domu si nepohorším. Udělal jste na mě dojem. Vždycky jste se choval velmi slušně. Asi vám muselo připadat divné, že si vás stále prohlížím.“
„Ano, to připadalo,“ přiznal Charles.
„A nikdy jste se na mě neosopil.“
„To bych nemohl.“
„Někteří by to možná udělali. Takže, Charlesi,“ Richard Flanagan se obrátil na dům za svými zády, „tenhle dům patří vám. Přesně jak chtěl váš otec.“
Charles ohromením mlčel.
„Nic mi na to řeknete?“
„Upřímně, nevím, co na to mám říct. Když mi pan Feldham oznámil smrt pana Mortona, trochu mě to překvapilo a zarazilo. Ale o majetek mi nikdo nešlo. A přijde mi divné, že byste se dobrovolně vzdával majetku vy. To jste asi jeden z mála na této zemi, který by chtěl něco takového udělat, aniž by musel.“
„Možná jsem trochu podivín,“ připustil Richard Flanagan, „ale opravdu jenom trochu. A dělám to jenom proto, že si to můžu dovolit.“ Po chvíli pokračoval. „Promyslete si to, Charlesi. Poraďte se se svou půvabnou ženou,“ krátce pohlédl na Margaret, „a potom mi řekněte, jak zní vaše odpověď. V penzionu zůstanu ještě týden. Myslím, že pana Hopea tím nesmírně potěším. Vždycky mu na očích vidím, jak rád vidí on mě. Ale neříkejte mu, kdo jsem. Nechtěl bych, aby se začal chovat mile.“ Oběma se uklonil a nechal je před domem, aby vstřebali celý rozhovor a teprve docházeli k tomu, že je – nebo může být – jejich vlastní.
Pokračování ve čtvrtek 11. 6.
