Článek
Kapitola dvacátá prvá
„Ivy je opravdu šikovná,“ podotkla Margaret ráno, kdy měla za sebou úklid pokojů a kdy jí Ivy zdárně, dokonce velmi zdárně pomáhala, až se Margaret divila, jak může být takové šikovné děvče nešikovné v kuchyni.
„Jde ti to, Ivy,“ pochválila ji Margaret, protože tušila, že moc chvály se Ivy v životě nedostalo. Rozhodně ne od Caroliny Fennorové, tudíž chtěla začít vyvažovat závaží na tu pozitivnější stranu.
„Mnohem lépe než vaření,“ řekla Ivy s úsměvem a načechrala udušený polštář.
„Ale jednou se budeš muset naučit vařit. Až se vdáš,“ podotkla Margaret, ale pomyslela na to, že ona je sice vdanou paní nějaký ten pátek, avšak k plotně se zatím nedostala, protože to bylo místo, které náleželo výhradě Carolině Fennorové.
„A doufám, že to bude za hodně dlouho!“ zadoufala Ivy, napnula prostěradlo, pak ho přejela kritickým oknem a napnula ho ještě víc, až bylo rovné jako papír.
„Co? To, že se budeš muset naučit vařit, nebo to, že se vdáš?“
Ivy se zamyslela. „Obojí.“
„Ale kdyby zůstala v kuchyni, nikdy by se na její šikovnost nepřišlo,“ připomněla Carolina Fennorová její kuchyňské nezdary, jež mohly mluvit leda o dokonalé nezručnosti.
„Ne, to asi ne, ale takhle jste spokojená vy i ona,“ poznamenal Gerald Hope a byl rád za svůj nápad, který skvěle vyřešil tento problém.
„Já tedy rozhodně! A budu ještě spokojenější, když mi přestane Joe ujídat z plechu!“ obrátila se na něj.
Joe Ridley se už pět minut skláněl nad plechem s upečenými koláči, nestačily ani vystydnout a už skončily v jeho ústech. Na plechu po jeho zásahu zůstaly – zatím – tři mastné flíčky.
Joe Ridley se hbitě narovnal a polkl rozžvýkané sousto.
„Musel jsem ochutnat, jestli se dají jíst,“ prohodil a pohladil si břicho. „Dají,“ roztomile se zazubil.
Všichni se rozesmáli, dokonce i Carolina Fennorová, přestože se snažila držet rty pevně u sebe, a málem si nevšimli, že někdo přišel.
Ve dveřích najednou stála paní Willová a všechny přítomné si ostražitě prohlížela.
Gerald Hope ji spatřil jako první a jako první se přestal smát. „Něco je v nepořádku se snídaní?“ otázal se a všiml si, jak Carolina Fennorová vypnula hruď a napjala se, protože kritiku své kuchyně nepřipouštěla od nikoho. Před čtvrt hodinou Gerald Hope zanechal paní Willovou v jídelně, kde to šumělo hovory a vonělo po slanině a vejcích a šunce a ovoci.
„Je tady veselo,“ podotkla paní Willová.
Diana, jež s paní Willovou dosud nemluvila ani ji neviděla, k ní ihned přiskočila. „Vy jste moje babička?“ zatahala ji za šaty.
Helena vytřeštila oči a vrhla se k Dianě. „Ne, Di, to není…“
Paní Willová stiskla Heleně ruku. „To je v pořádku,“ řekla a pohlédla na Dianu.
„Jak jsi na to přišla?“ sklonila se k Dianě.
„Nooo… Když jste spřízněná s mým tatínkem, tak musíte být moje babička. To je přece jasné!“
„To je přece jasné,“ zopakovala paní Willová.
„Já babičku nemám, takže za vás budu ráda,“ pronesla a Heleně se málem podlomila kolena.
„To je od tebe hezké, že mě vezmeš na milost.“
„Takže, babičko, co budeme dělat?“
„Můžeš mě představit tady tomu mladíkovi,“ podívala se na Joea Ridleyho, „prý je to tvůj kamarád.“
Joe Ridley zostražitěl, otřel si pusu od cukru a sledoval ženu, jež na něj upírala hodnotící oči.
„Není,“ zavrtěla Diana odmítavě hlavou, „je to můj ženich!“
„Ty neztrácíš čas, děvče,“ poznamenala paní Willová ohromeně, a kdyby chtěla být kousavá, dodala by, že je přesně jako její matka, avšak tyhle časy už odvál vítr. Diana ji vzala za ruku a paní Willová se nechala odvádět pryč, ale k Geraldu Hopeovi stačila poznamenat: „Slyšela jsem jistého pana Courta mluvit s paní Mallbeckovou o koncertu. Ty o tom něco víš?“
Gerald Hope si prohrábl vlasy. „Ano, je to jeden z našich stálých hostů. Hraje na housle.“
„A já hraju na klavír a zpívám…,“ paní Willová chtěla pokračovat a říci, že to přece neznamená, že by v penzionu pořádala koncert a nutila (i nudila) lidi, aby ji poslouchali, poněvadž by neměli na výběr, avšak Joe Ridley jí vskočil do řeči.
„To panu Courtovi určitě řekněte, bude rád a přizve vás!“
Paní Willová spolkla původní slova. „A na co hrajete vy, mladíku?“
„Zatím na nic, madam, ale pan Hope mi slíbil, že mě naučí hrát na klavír.“
„Ano, vždycky hrával docela dobře,“ složila mu pochvalu.
„Hraje výborně, naučil to i mě!“ pochlubil se Charles a mrkl na otce. Za roky, kdy dostával pravidelné lekce, se naučil hrát velmi dobře, což předváděl v čase po večeři, kdy se servíroval čaj a káva a kdy se všichni shlukli v hale a vytvořili si příjemný večer za svitu svící, lupajícího ohně a sametových skladeb.
„Jsi jeho syn, Charlesi, máš to v krvi.“
„Ten koncert jsem panu Courtovi slíbil. Nebude to poprvé.“
„Ach tak. No, věci se tu opravdu změnily,“ poznamenala paní Willová, aniž by bylo konečně jasné, jestli v dobrém, nebo ve zlém.
„Tedy,“ vydechl Joe Ridley, „vaše tchyně vždycky naháněla tolik strachu?“ zeptal se po odchodu paní Willové a nahrbil se, protože v její přítomnosti byl narovnaný jako pravítko.
„Kdysi ho naháněla mnohem víc.“ Gerald Hope se na něj podíval. „Snad tě nevyděsila?“ zasmál se. „Zrovna tebe?“
„Ta by vyděsila i mrtvého.“
Gerald Hope se zamračil a polechtal se na čele. „Abych nezapomněl, Charlie, Richard Flanagan si přeje…“
„Abych mu zatopil,“ přerušil ho, tohle přání se stávalo zcela pravidelným.
„Přesně, synu.“
Charles Hope sebral čerstvě naštípaná polena a vydal se do vytopeného pokoje Richarda Flanagana.
„Prý jste si přál, abych vám zatopil,“ hlesl Charles.
„Ano, správně. Je mi zima.“
V Charlesově košili i kalhotách se usazovalo teplo a pronikalo až na kůži, pokoj byl opravdu dostatečně vytopený a i největšímu zmrzlíkovi by v něm roztály studené údy, ale Charles nahlas neřekl ani slovo. Jestli se tu chce Richard Flanagan upéct, on mu v tom bránit nebude.
„Prý jste synem pana Hopea?“ promluvil na něj nečekaně Richard Flanagan. Bylo to vůbec poprvé, kdy ho jen nepozoroval. Seděl na okraji postele, ruce měl založené na prsou a sledoval ho.
„Ano, pane,“ potvrdil Charles a přikládal tlustá polena do syčícího ohně.
„A prý jste to až do svých deseti let nevěděl.“
Charles se vztyčil na nohy. „A jak to víte vy?“
Richard Flanagan ledabyle potřásl rameny a vstal. „Lidé mluví,“ procházel se po pokoji.
„Pak by měli mluvit o svých záležitostech,“ myslel si Charles a věnoval ohni poslední polínko.
„To měli,“ připustil Richard Flanagan, „ale nikdy to dělat nebudou.“
Pokračování ve čtvrtek 4. 6.
