Článek
Kapitola třetí
Lisa se nahnula k Jasmíně. „Tak, a teď tě začneme představovat,“ chytila dceru za ruku a uvažovala, s kým se jako první dá do řeči.
„Vždyť se s většinou znám!“ namítla otráveně Jasmína.
„No, a stále z toho nic není!“ zahudrovala Lisa a mávla rukou, že teď na nářky není čas. „Ale jsou tu i takoví mladíci, kteří tě neznají, a těch je asi takové množství jako těch známých. Nebo dokonce i větší,“ podotkla potěšeně.
Zatímco Lisa mířila zrakem na pana Harpera (deset tisíc liber ročně), jenž nešikovně předstíral, že se nedívá jejich směrem, hudebníci spustili další skladbu a Jasmína kontrolovala, zda se k nim nepřibližuje nějaká mužská postava. Modlila se, aby ne.
„Paní Ardenová,“ vyrušila je paní Wollinsová se synem po boku.
„Ach, drahá paní Wollinsová!“ řekla sladce Lisa, a jako by si na obličej namontovala umělý úsměv.
„Můj syn by se rád seznámil s vaší okouzlující dcerou,“ složila Jasmíně poklonu za syna, jenž upřeně, až neslušně sledoval Jasmínu a viditelně, negetlemansky se potil.
Jasmína by ho nejraději zchladila vínem, ale žádné v ruce nedržela a obávala se, že by jí výmluvu „Chtěla jsem pana Wollinse trochu ochladit“ nikdo nevěřil, nejméně matka (i když pan Wollins vypadal dostatečně hloupě na to, aby něco takového spolknul, a jistě by byl navíc potěšen, jakou starost si o něj dělá).
Paní Wollinsová do syna musela dloubnout, aby vypadal méně tupě, třebaže to příliš nepomohlo.
„Slečno Jasmíno, tohle je můj syn George Wollins,“ pronesla pyšným tónem paní Wollinsová a Jasmína přemýšlela, k čemu taková pýcha. Tady byl na místě spíš smutek, a to smutek zvlášť hluboký vzhledem k tomu, že paní Wollinsová porodila pouze jednoho syna, pokud Jasmína věděla, a pevně doufala, že se nemýlí.
George Wollins měl podivný tvar hlavy. Nahoře příliš široký, směrem k bradě příliš úzký. Navíc kvůli vyčerpávajícímu vedru byla hlava podivně zrůžovělá, jako hlava prasete, a odpudivě lesklá. Oči, schované za kulatými obroučkami brýlí, byly malé, zapadlé a nevýrazné jako zrnka čočky, obočí naopak bylo výrazné až příliš. Ani postavu neměl ucházející. Byl velmi hubený, horní část vypadala širší, a jako by se směrem dolů tělo zužovalo jako obrácený trojúhelník, nohy byly podivně zkroucené do písmene „x“. A výška? George Wollins Jasmíně sahal k ramenům.
Jasmína měla co dělat, aby se při pohledu na svého nápadníka ovládla a nevyhrkla: „To matka myslí vážně?“
I William měl chuť vyprsknout, ale povšiml si přísného výrazu své manželky, a proto raději zakašlal.
„Těší mě, pane Wollinsi,“ pronesla Jasmína přidušeně.
„I mě, slečno Ardenová. Tak dlouho jsem toužil vás poznat!“ řekl to tak vášnivě, až to Jasmínu vyděsilo.
„Opravdu? No, tak jste asi rád, že jste konečně dostal příležitost,“ hádala, co bylo zřejmé, a hluboce toho litovala.
„To vskutku jsem! A věřte, že ji nehodlám promarnit!“
Jasmína tomu nechtěla věřit.
Hudebníci se chystali spustit novou skladbu a na parketu se pomalu rovnaly páry.
„Myslím, že by si mladí mohli zatančit?“ navrhla Lisa.
„Smím prosit, slečno Ardenová?“ přišla očekávaná otázka a Jasmínu mrzelo, že nemůže odmítnout.
„Děkuji,“ řekla co nejmileji a nechala se vést na parket. Při cestě želela, že v sále neleží ani jeden koberec. Kdyby ano, mohla by se pokusit o něj zakopnout, a kdyby měla štěstí, pochroumala by si nohu, nebo by si dokonce vyvrtla kotník, takže by mohla (musela!) do konce plesu sedět.
Jenže nic takového se nestalo a Jasmína byla nucena tančit s panem Wollinsem ne jeden, ale rovnou dva tance, což v očích některých vypadalo velmi vážně. Když ji chtěl požádat potřetí, zachránil ji William, vedle něhož zrovna stála a který nebezpečně se přibližujícího pana Wollinse uviděl dřív, než bylo pozdě.
„Díky, otče,“ oddechla si a byl to první a poslední tanec, který si opravdu vychutnala, poněvadž po tomto byla nucena jít do kola s natěšeným panem Harperem, jenž po třech hodinách, co nervózně korzoval sálem a oči měl zapíchnuté na Jasmíně jako šelma na kořisti, konečně ucítil vhodnou příležitost, aby mohl Jasmínu oblažit svým, jak byl přesvědčen, nepopiratelným kouzlem (Jasmína by prohlásila, že vůbec netušila, že pan Harper nějaké kouzlo má). Pouze s krajní nechutí po konci skladby předal svou partnerku do náruče svého konkurenta, pana Walkera (deset tisíc liber), nudného patrona bez smyslu pro zábavu, jehož vystřídal pan Shine (pouze pět tisíc liber), trochu bohatý, ale nijak závratně, trochu hezký, ale nijak výrazně, trochu vtipný, ale nijak přehnaně.
A po tomto tanci byl díkybohu konec plesu!
Pokračování ve čtvrtek 13. 8.
