Článek
Kapitola devátá
„Kde jsi byla tak dlouho?“ udeřila na Jasmínu Lisa, jen co se její dcera objevila v salonku. Od chvíle, co se vytratila od nedojedené snídaně (ani Lisa studená vajíčka nedojedla, což ji s odstupem času mrzelo, tudíž netrpělivě očekávala oběd, a umínila si dopřát si jejich dvojnásobnou porci na večeři), nervózně sledovala hodiny a poťukávala prsty o stůl, o opěradlo židle a o okenní parapet. Nakonec si přisunula do klína košík s pletacími jehlicemi a vlnou a dala se do pokračování rozpleteného svetříku v modré barvě.
„Klidně jste mohli začít obědvat beze mě,“ odvětila Jasmína, poněvadž nejoblíbenější chvíle během dne pro Lisu představovaly ty, které se točily kolem jídla.
„Já jsem ti to říkal, drahá,“ přidal se William, jemuž kručelo v žaludku dobrou půl hodinu. „Víš, že bych našemu dítěti nesnědl jeho porci.“
„Williame!“
„A ty jistě také ne,“ doplnil.
Lisa zavrtěla hlavou a zaměřila se na Jasmínu, přičemž nepřestávala navlékat jedno oko po druhém.
„Tak kde jsi byla?“ zeptala se podruhé.
„Venku,“ odpověděla Jasmína. Posadila se do křesla u krbu a vzala si od Fanny čaj.
„Přejete si servírovat oběd?“ obrátila se Fanny na Lisu. Než ta stačila zareagovat na Jasmíninu odpověď, ozval se William.
„Jistě, Fanny,“ odpověděl. „Ani já, ani má žena nedržíme dietu.“
Fanny opustila salonek a Lisa se mohla pustit do Jasmíny.
„Venku! Venku! Nemůžeš mi dávat poněkud přesnější odpovědi?“ rozčilovala se, protože podobně neurčité odpovědi, z kterých se nic nedozvěděla, nesnášela a pokaždé v případech, kdy se cítila obdobně nespokojená jako nyní, pokládala otázky tak dlouho, dokud odpověď nevyhodnotila jako dostatečně detailní.
„Dobře, matko. Šla jsem po cestě do lesa a tam jsem se různě procházela. Nejdřív jsem minula jeden obrovský strom, potom druhý, ale ten třetí byl mnohem menší stejně jako čtvrtý, zato pátý byl něco mezi prvním a třetím. Je to dostatečně přesné?“
William se opět dobře bavil.
Jasmína si z matky otevřeně tropila žerty, avšak s láskou. Takovýmito podružnými a nejasnými podrobnosti ji zahrnovala vždy, když na ni Lisa naléhala, aby se vyjadřovala pregnantně, a věděla, že ji takto pozlobí víc než obecnou odpovědí.
„Ne,“ odtušila Lisa.
„Drahá, naše dcera je už dost velká, aby se mohla procházet sama. Už si o ni můžeš přestat dělat starosti.“
„Nemůžu, je to moje dcera, takže si o ni budu dělat starosti neustále,“ kontrovala Lisa. „A navíc,“ Jasmína po těchto slovech obrátila oči v sloup, jelikož si dokázala představit, jak bude matka pokračovat, „si o ni budu dělat starosti do té doby, dokud nebude odcházet z kostela jako něčí žena.“
Lisa odložila pletení a usrkla čaj.
„Nu, dceruško, měla bys mít s maminkou slitování,“ pronesl William a udělal na Jasmínu soucitný pohled. „Byl bych rád, kdyby si totiž moje drahá žena zase začala dělat starosti o mě, a to se nestane dřív, než se vdáš.“
„Williame!“
„Promiň, drahá. Zase si tě dobírám. Já vím, že si děláš starosti i o mě. Nechceš, abych se cítil odstrčený.“
„Williame!“ Lisa sebou zamlela, až si vybryndala louži čaje na šaty.
„Teď jsi mi vnukla spásnou myšlenku, moje drahá. Kdyby nám přišlo pozvání na čaj k Wollinsovým…“
„Až přijde,“ opravila ho Lisa.
„To je jedno,“ mávl William rukou, „tak vím, jak se zbavíme toho strašného čaje v případě, že tam nebude žádná květina, kterou budeme moci znehodnotit. Omylem si ho budeme bryndat po oblečení.“
„Williame!“
„Liso! Je vidět, že jsi žena a hlava rodiny. Umíš si poradit se vším! Jen bychom měli Fanny říct, že nám její čaj chutnal. Aby si nemyslela, že to nyní děláme schválně.“
Lisa s hlubokým povzdechem zapadla do křesla, v němž seděla. Naopak Jasmína se otcovými šprýmy rozptýlila. Vždy rodiče při jejich škádlení ráda a s úsměvem sledovala. Zamlouval se jí jejich stále vřelý vztah a neochabující zájem a starost jeden o druhého. Jejich špičkování a popichování působilo jako živá voda, dodávalo jim energii a udržovalo je v pohotovosti, bezpečně odhánělo hrozící únavu a jednotvárnost, které jako nevyléčitelná choroba napadly tolik jiných manželství.
Při těchto okamžicích si Jasmína umiňovala, že se pokusí spojit svůj život s takovým mužem, u něhož bude cítit, že by mohla dosáhnout obdobně radostného, vyrovnaného vztahu, ničeho menšího. A takový jí George Wollins ani nikdo, s kým se zatím znala, nemohl nabídnout.
„Kvůli tvému vtipkování by jeden zapomněl, kde skončil,“ postěžovala si Lisa.
„U tebe se toho nebojím, drahá. Ty totiž mluvíš stále o tom samém.“
„Williame!“
„Ach ne, to vyznělo nelichotivě. Samozřejmě máš spoustu věcí k hovoru. Tak jinak – máš zkrátka své oblíbené téma, na které můžeš v případě, že bys zapomněla, o čem jsi mluvila, kdykoli navázat.“
„Kdybych byla muž a ty žena, Williame, myslela bych si, že se mě chceš zbavit.“
„Věřím, že tohle si řada mužů o svých ženách myslí. Jsem rád, že jsem v tomto čestnou výjimkou,“ řekl William, již zcela bez stopy žertu, zato pevným hlasem a pohlédl na svou ženu s vážností a respektem a přetrvávající láskou.
Lisa zašimralo v nose a zapálilo v očích. Rychle jimi zamrkala, aby ji plně neovládlo dojetí a aby udržela svou střízlivost a nasměrovala rozhovor tam, kde ho chtěla mít.
„Než bude oběd, můžeme se vrátit k našemu tématu,“ uvedla.
Jasmína tušila, že veškerá zábava prozatím skončila.
„Proč se nechceš vdát, dítě, a udělat mi radost?“ naléhala, přitom vyměnila šálek čaje za pletací jehlice.
„Ráda vám udělám radost, maminko, ale až nadejde ten správný čas,“ odtušila Jasmína.
„Abych tu ještě byla, dítě.“
„Vy tu budete hodně dlouho, to vím jistě,“ řekla Jasmína a byla o tom přesvědčená. Matka by té s kosou nedovolila, aby si ji odvedla dřív, než Jasmínu spatří v bílém vycházet z kostela jako vdanou paní, a s rozčilením a veškerou rázností by ji odehnala a nakázala, aby laskavě přišla později a neobtěžovala ji s takovou malicherností, jako je smrt, když jsou na pořadu dne takové důležitosti jako vdavky její dcery.
„Pokud mě a mé nervy budeš trápit odmítáním jednoho nápadníka po druhém, tak bych na to moc nesázela.“
„Kdybych si jednoho z těch, o kterých jsme mluvili naposledy, vzala, vašim nervům by to v budoucnu nijak neulehčilo,“ odhadovala Jasmína.
„V tom má Jasmína pravdu,“ ozval se William a znovu se pokusil na Lisu zapůsobit.
„Nemá!“ nedala se Lisa a pletacími jehlicemi o sebe cinkala, jako kdyby šlo o život. „Co máš proti manželství?“ naléhala na Jasmínu.
„Nic,“ odpověděla klidně.
Lisa svraštěla obočí.
„Opravdu nic,“ zopakovala. „Nemám nic proti manželství jako takovému,“ vysvětlovala trpělivě, „ale jsem silně proti manželství bez lásky.“
„A jak dlouho chceš na tu lásku čekat?“ Lisa si představovala, jak vysoká je pravděpodobnost, že by se vdala dívka po pětadvacítce. Z tohoto hloubání jí bylo silně nevolno.
„Jak bude třeba.“
„Pak nám pomáhej Bůh!“ řekla Lisa dramaticky a uteklo jí oko.
„Myslím, že na Boha se v tomto nemůžeš spolehnout, drahá,“ odtušil William. „Ten má jistě tolik podobných žádostí, že kdyby jim měl všem vyhovět, nedělal by nic jiného.“
Pokračování ve čtvrtek 24. 9.
