Článek
Kapitola osmá
Rupert Collier se zasmál a Jasmína musela uznat, že jeho smích je stejně tak příjemný a dobře se poslouchá jako jeho hlas. Smích jí připomínal chvíle, kdy je celá krajina ponořená do pokojného ticha a jediný zvuk, který slyšíte, je křupání nadýchaných kopečků sněhu pod vašima nohama. Hlas byl jako skvělý doplněk, jako maličkost, které nejprve nevěnujete příliš pozornosti, ovšem dodatečně musíte potřásat hlavou nad svou nevnímavostí a uznat její důležitost k dosažení velkoleposti.
Samotnou ji takovéto myšlenky zaskočily. Snad to bylo proto, že podobnými úvahami většinou neztrácela čas, protože se v jejím okolí do této chvíle nepohyboval někdo, u koho by si dala tu práci a detailně ho v duchu hodnotila. A snad byla zaražená i proto, že to bylo vůbec poprvé, co mohla někoho posoudit kladně.
„Čemu se smějete?“ otázal se Rupert Collier.
„Co prosím?“ zeptala se Jasmína zmateně. Neuvědomila si, že se usmívá.
„Něčemu jste se smála.“
„Ach, ani už nevím,“ zalhala.
„Nebudu se mýlit, když řeknu, že jste dcera pana Williama Ardena, co mu patří Argin Hall?“
„Nebudete se mýlit,“ přisvědčila. „Znáte mého otce?“
„Ne, nikdy jsem se s ním nesetkal, ale můj děd ano. Pracoval u vašeho praděda i děda jako zahradník.“
„Obávám se, že se na něj nepamatuji,“ zamyslela se a vybavovala si chvíle, kdy coby malá holčička utíkala před Lisou a jejími přednáškami o namlouvání a vdavkách, běhávala po zahradě kolem Argin Hall a nejednou míjela starého muže shrbeného u keře, stojícího na žebříku u stromu a obírajícího větve posypané ovocnými plody či okopávajícího záhonky. Nevybavovala si ale obličej, snad ho ani nikdy neviděla. Jen útlou postavu většinou otočenou zády k ní a veškerému okolí.
„Myslím, že to ani není možné. Zemřel poměrně brzy, byl nemocný.“
„To je mi líto.“
„Nemusí. Bylo to rychlé a odešel jako šťastný člověk.“
„Nu a co vy? Chcete se nyní ucházet o toto místo, abyste pokračoval v rodinné tradici? Musím vás zklamat, místo je obsazené velmi zručným a schopným panem Hodgsonem.“
„Ne, nic takového. Mám své zaměstnání. Jsem lékař.“
„To je užitečné.“
„Snad. Ale ne moc výdělečné.“
„To se může změnit.“
Rupert Collier se na Jasmínu neurčitě zadíval. „Ano, to může.“
Jasmína se rozesmála. „Ale ne takhle, pane Colliere.“
„Nic jsem neřekl,“ ohradil se.
„Ani jste nemusel, váš pohled mi prozradil všechno.“
„Musíte mě omluvit. Nemám nacvičené společenské pohledy, které leccos zakryjí.“
„Naopak. Leccos odkryjí.“
Tvář Ruperta Colliera byla vybroušena do ostrých rysů, vypadala jako tvář sochy, jíž se sochař věnoval se vší pečlivostí a smyslem pro každičký detail. Pleť vypadala hebce a byla opálená pravidelným pobytem na slunci. S ostrostí ladily tmavě kakaové oči ozdobené hustým obočím. Vlasy byly tmavé, ani rovné, ani kudrnaté, něco mezi tím, uválené kloboukem a potem.
„Můžete mi poradit, kde bych se mohl ubytovat?“
„Myslím, že u Koruny a trnů budou mít volné pokoje,“ navrhla Jasmína. „Pokoje jsou tam slušné a za přiměřenou cenu, pokud vím.“
„Ale nikdy jste v nich nebydlela?“
„Ne,“ přiznala popravdě.
„Nechci vás škádlit, promiňte.“
„Já se nezlobím.“
„Nečekal bych, že by někdo jako vy bydlel v levném penzionu.“
„Já bych zase čekala, že si to někdo jako vy bude o někom jako já myslet.“
Jasmína doufala, že touto odpovědí přiměje Ruperta Colliera k novému smíchu a také že ano.
„Myslím, že tentokrát jste mě porazila. Ale nerad prohrávám, takže to tak nenechám dlouho.“
„Muži často vítězí jen díky naší shovívavosti. Kdybychom se mohly projevit tak, jak chceme nebo cítíme, skóre by bylo vyrovnanější, ne-li nakloněné v náš prospěch.“
„Nebudu vám to vymlouvat.“
„Dobře děláte. Nic byste totiž nezmohl.“
Když Rupert Collier poděkoval a odcházel, v Jasmíně se cosi ozvalo a měla potřebu na něj zavolat: „Zdržíte se dlouho?“
Obrátil se a jí se zdálo, že chvíli uvažoval o odpovědi, jako kdyby ji chtěl napínat. „Hodlám se tu usadit,“ prozradil nakonec. O krok se posunul, ale znovu se zastavil. „Doufám, že natrvalo,“ dodal. Poklonil se, nasadil si klobouk, odpočinutého hnědáka vzal za uzdu a pomalu s ním vykročil z lesa.
Jasmína nemohla pominout, že jí jeho odpověď udělala radost (a byla přesvědčená, že by neudělala radost její matce, pročež se rozhodla o Rupert Collierovi doma nezmiňovat).
Pokračování ve čtvrtek 17. 9.
