Článek
Nedávno jsem dostala příležitost přečíst si skvělou, čtivou, působivou novinku z brněnského nakladatelství Jota. Jmenuje se Sto let s Betty a vypráví příběh dívky, která se narodí roku 1928 a dostane se jí požehnání, že čeká na své sté narozeniny. Ačkoliv je to opravdu požehnání? Ne zcela. Oslavit sto let znamená v průběhu života povědět bolestné sbohem milovaným rodičům, blízkým přátelům, dobrým známým, nejdražšímu manželovi či manželce. Nedejbože dětem. A taky domácím mazlíčkům, protože i ti jsou právoplatnými členy rodiny bez ohledu na jejich velikost a schopnost projevovat lásku. Je to tudíž i záludné prokletí a není to pro všechny. Stoletost na „vyvoleném“ jedinci vyžaduje tučnou porci statečnosti, z níž každý další rok kousíček ukrojí.
Ale nechci psát o výhodách a nevýhodách stoletosti. Chci psát o něčem zcela jiném, jen mi dopřejte čas, doberu se k pointě.
Chci tu psát o četných nabídkách, které nám čtení příběhů nevtíravě nabízí.
„Čtenáři, čti, vnímej, a jestli chceš, vezmi to jako příklad a konej.“
Avšak vraťme se ještě na okamžik k Betty, poněvadž od ní se odrazí zbytek. Betty se potkala se čtenářským úspěchem. A stále potkává, protože její zabydlení v domácnostech dosud probíhá. Zřejmě nebude běžet sto let, ale věřím, že pátků před ní leží ještě mnoho.
Vedle pozitivního hodnocení a potěšených komentářů jsem se poměrně častokrát dočetla, že čtenářky k Betty zaujaly poněkud ambivalentní vztah. Ne vždy souhlasily s jejími názory nebo postoji, s jejím jednáním a řešením situací. Jsem jednou z nich. A je to zcela v pořádku. Nikoliv to, že jsem jednou z nich, nýbrž to, že díky nejednoznačnosti a negativům se literární postava stává živější a uvěřitelnější. Jelikož člověk je tvor chybující. Máme nekonečné možnosti, jak, kde a kvůli čemu se dopouštět přešlapů. Bohatý výběr, z něhož dennodenně čerpáme, třebaže nechceme.
Celý román je míněn jako vzpomínky, Betty vypráví, co bylo a už není. Je to důsledná rekapitulace jejího života od dětství po stáří. Nejednou od ní zazní věta, že si až zpětně uvědomila, že se v té či oné situaci měla zachovat jinak, měla učinit jiné rozhodnutí, zvolit jiný postoj, něco říct nebo raději mlčet nebo že danou událost špatně pochopila.
A to je to, oč mi jde. To je jádro sdělení, k němuž slovo po slově klopýtám.
Jestliže Betty se svými omyly, které zpětně už nemohla či nestihla napravit, žila desítky let, může to být signál pro nás. Užitečný návod. Jemné pošťouchnutí. Důležité poučení. Betty nemohla měnit, ale my můžeme. Můžeme se ohlédnout do minulosti, i kdyby tou minulostí byl uplynulý den, a přesvědčit se, že závěry, k nimž jsme se dobrali, byly správné včera a jsou správné i dnes. Že jsme se nedopustili křivdy ani mýlky. A pokud nemusíme zkoumat naše bývalé kroky, poněvadž velmi dobře víme, že jsme se pomýlili, nenechávejme nápravu až na někdy. Protože někdy nemusí přijít.
Betty nám o tom pověděla hodně. V řádcích i mezi nimi.
Jestliže zvolíme nápravu, můžeme si ušetřit roky uražení a nemluvení a zbytečných nedorozumění, nemusíme se oslabovat negativní energií a vysilovat omílanými myšlenkami, co by kdyby.
To je ta krása literatury. Jedna z mnohých krás, co nikdy nezestárne ani nezoškliví. Důkaz, že síla literatury neochabla ani s pučící digitalizací. Její inspirace se nedá vyčerpat a má trvalou platnost. Stejně jako prospěšný vliv na naši osobnost a život. A je jen na nás, jestli se jí necháme v tom dobrém, nejlepším ovlivnit.
