Článek
Nemohlo se stát, aby mě Čtenářský klub v Bordeaux nezlákal. Sice bych dala přednost Velké Británii, případně Irsku, jak ráda a často připomínám, ale rozhodla jsem se vzít Francii na milost. Koneckonců o Francii jako takovou tu nejde. Jde tu o knížky. Jde tu o sdílení názorů a pohledů a dojmů na přečtené příběhy, ve kterých můžeme najít útěchu, oporu nebo i radu pro naše vlastní zapletené životy.
Ke všemu, co jiného sblíží neznámé lidi jako právě knížky? (Samozřejmě bychom toho našli mnoho, ale předstírejme, že je toho naopak málo.) A nejinak se stane i anglicky mluvící čtveřici z vinařského koutku Bordeaux.
Grace tady žije v malebném domě patnáct let a ráda se věnuje renovaci nábytku, Leah se s manželem a dcerou přestěhovala do starého domu s velkou zahradou před pěti lety, aby tu farmařili a byli soběstační, Monica je matka na mateřské, George svobodný zedník a mladík Alfie žije v Bordeaux jen se svou matkou. Každý má jiný důvod, proč vstoupil do nově založeného čtenářského klubu, ale všichni jsou to lidé s vlastními příběhy, s nimiž potřebují pomoct. Svěřená bolest je menší bolest.
Čtenářský klub v Bordeaux napsala britská spisovatelka žijící ve Francii (sice nechápu, jak by někdo, kdo se narodil ať už v jakémkoliv koutuVelké Británie, mohl toužit žít v jiné zemi, ale lidé činí různé nepochopitelné kroky). Jmenuje se Gillian Harvey a v češtině si od ní můžete přečíst celkem čtyři romány. Sice jsem ty předchozí nečetla, ale Čtenářský klub je jistě nejlepší. Poněvadž co si budeme, je to čtenářský klub. (Žertuju. Ačkoliv možná jen trochu…) Konkurovat by mu mohlo snad jen Knihkupectví v Provence, které vyšlo zatím jen ve slovenštině.
Ale konec legrace. Teď vážně. Poněvadž pod jistou lehkostí čtení, které v knihkupectvích řadí do sekce „ženské literatury“, prosvítají i životní těžkosti, a to u všech postav. Tragická minulost, osamělost a potlačování pocitů, nemoc rodiče, složitý vztah s dcerou a realita, která se ukázala být unavenou a náročnou na rozdíl od poutavého snu. To, co na začátku začne jako setkání lidí, co se neznali (až na Grace s Leah), skončí jako upřímné přátelství, jako rodina, kterou si sami vyberete. Zdánlivá „řídkost“, avšak pravidelnost jednoměsíčního setkávání napomáhá k tomu, že se všichni postupně uvolňují, a jak se svěřují se svými čtenářskými postřehy, bortí se i ostych a „cizota“ a do řečí o literatuře pronikají jejich osobní zpovědi. Nezůstane pouze u slov, ale ke slovu přijdou i činy a životy všech se vylepší.
Musím se přiznat, že nejvíc mě bavily právě pasáže, kde naši hrdinové probírali jednotlivé knížky, které přečetli. Ne, že by zbytek nebyl zajímavý, ale vždy jsem se těšila, až opět dojde na posezení a rozebírání jednotlivých příběhů a hrdinů a motivací a spousty dalšího.
Mimochodem, čtenářský klub po celou dobu prokazoval vskutku kvalitní literární vkus. Začali Nadějnými vyhlídkami (Pip čelil kritice za svůj nevděk), pokračovali letos „módní“ Větrnou hůrkou (Heathcliff to řádně schytal), aby následně prozkoumali Pýchu a předsudek (ani pana Darcyho překvapivě nešetřili) a posvítili si na Paní Bovaryovou (naopak pan Bovary našel velké zastání).
Jako bych ty romány vybírala já sama.
Harvey, Gillian: Čtenářský klub v Bordeaux, Bourdon, vyd. 1., 2026
