Článek
Kapitola dvacátá sedmá
„Nejsem váš syn,“ řekl a vyznělo to jako konstatování.
„Když to budeš opakovat, nic se na tom nezmění.“
Charles zvolna nabíral dech. „A čí jsem tedy syn?“ zeptal se logicky.
„To nevím. Něčím synem jistě jsi, ale mým rozhodně ne.“
„Ale jak…,“ Charles vlastně nevěděl, co chtěl říct. V hlavě měl zmatek.
„Jak co, Charlesi? Jak asi! Tvoje matka se před naší svatbou znala s jiným mužem. Nevím, kdo to byl, a je mi to upřímně jedno. Jenže s ním čekala dítě, tebe, a zapomněla se mi o tom zmínit. Narodil ses předčasně a ona mi tvrdila, že se to stává, že to není nic výjimečného. No, v tom posledním měla jistě pravdu.“ Podíval se na Charlese. „Vlastně ses narodil, jak ses narodit měl, ale to mi říct nemohla, že? Už tomu rozumíš? Nevím, jestli o tom rodiče tvé matky věděli, mám podezření, že o tom věděli moc dobře, a proto tak pospíchali se svatbou. Jaký jiný důvod by k tomu měli?“ zíral na něj. „Žádný,“ sám si odpověděl.
Charlesovy nohy zůstávaly sice nejisté, ale kousky rozdrobené skládanky začínaly zvolna zapadat na správná místa, pomalu začínal chápat otcův věčný chlad i nezájem o něj a o cokoli, co kdy podnikl, jenž měl původ v tom, že nebyl jeho vlastním synem, byl podstrčeným dítětem, které mu jakožto člověku, jenž potřebuje dědice majetku, nebylo k ničemu.
„Jak jste se dozvěděl, že nejsem váš syn?“
James Mormont si povzdechl, aby naznačil, jak ho celý rozhovor začíná nudit, ale přesto odpověděl. „Když ti byly čtyři roky, tvoje matka tě jeden večer uspávala, hladila tě po hlavě a mluvila k tobě, i když jsi dávno spal a nemohl ji slyšet. O to jí asi šlo. Jenže zapomněla, že nezavřela dveře. Nebo je nezavřela vychovatelka, když ji poslala spát. To bylo jedno. Důležité bylo, že když jsem procházel kolem, slyšel jsem všechno, co ti ve spánku říkala. Šeptala, že tvůj skutečný otec by na tebe byl jistě hrdý, protože jsi moc šikovný chlapec.“ James Mormont se nad tím obrázkem ušklíbl. To jediné, na co byl kdy v životě hrdý, co kdy v životě potřeboval, ztratil jednou náhodně zaslechnutou větou. „Ještě ten večer jsem si ji zavolal a uhodil na ni. Přiznala mi všechno.“
„A co jste chtěl udělat?“
James Mormont upil zbytek brandy. „Hodlal jsem ji potrápit,“ připustil otevřeně. „Jenže to ona spíš trápila mě. Jiného syna, který by byl můj – i když bych o každém dalším pochyboval –, už neporodila. Dokonce ani dceru,“ vyplivl dotčeně.
„Takže jste mě po mém útěku nehledal?“ pokračoval Charles ve vyptávání.
„Ne. Když mi slečna Landová přišla říct, že tě nemůže najít, myslel jsem si, že sis někam zalezl. Řekl jsem jí, aby prohledala celý dům, což ona udělala, ale ani po tom se jí to nepodařilo. Jakmile bylo jasné, že jsi utekl, řekl jsem si, že se všechno vyřešilo, aniž bych se o to musel postarat,“ přiznával a nepomyslel na to, jak mohou jeho slova na Charlese a jeho dětskou, a tedy křehkou duši zapůsobit. „Když tvoje matka zemřela, poskytla mi tím svobodu.“ Obrátil hlavu k Charlesovi. „A tu hodlám využít k novému sňatku a ke zplození svého skutečného dědice,“ upozornil ho. „Ale ještě chvíli s tím počkám,“ dodal tajuplně.
„Ani jste si pro mě nepřišel?“ položil Charles další zbytečnou otázku.
„Ne. Nevěděl jsem, že tu budeš. Kdybych to věděl, našel bych si jiný penzion.“
Než Charles mohl říct něco dalšího, ozvalo se zaťukání.
„Řekl jsem ti všechno,“ řekl James Mormont. „Jdi otevřít a potom zmiz,“ poručil Charlesovi, ani se na Charlese nepodíval. Vstal, upravil si sako, rukou si přičísnul vlasy a pohledem zkontroloval stav pokoje i připravené víno.
Charles uposlechl. Později netušil, jak se dostal ke dveřím, ani jak je dokázal otevřít, ale dokázal. Když to udělal, spatřil mladou ženu z pokoje číslo deset. Udiveně na Charlese koukala, a když se nepohnula z místa, zasáhl James Mormont: „Jen pojď dál, drahá. Charles hned odejde.“
Žena Charlese obešla a láskyplně se s Jamesem Mormontem uvítala.
„Nebude dělat problémy?“ slyšel, jak se žena ptá.
„Ne.“
Víc už pro jeho uši nebylo.
Pokračování ve čtvrtek 11. 12.
