Článek
Kapitola desátá
„Pan Flanagan chce oběd na pokoj,“ oznámil Charles jednou dopoledne. Zrovna Richardu Flanagovi přitápěl v pokoji (Richard Flanagan chtěl přitápět skoro každý den, ráno i večer) a při té příležitosti ho host požádal o donášku oběda, i když to jako prosba neznělo, spíš jako rozkaz. Ke všemu si ho celou dobu bedlivě prohlížel, až z toho začal být Charles nervózní a v duchu se ptal, co na něm Richard Flanagan vidí, že z něj nemůže spustit oči jako z hezké slečinky. S jeho zevnějškem bylo jistě všechno v naprostém pořádku. Košili měl vypranou a vyžehlenou, vestu čistou, i kalhoty byly v pořádku, stejně tak boty. Jen ofina nedržela, kde měla, a neustále mu sjížděla do čela a očí. I jeho chování bylo bezvadné, a navíc jeho počínání rychlé a tiché.
„Přejete si ještě něco, pane?“ otázal se Charles, když skončil, a věřil v zápornou odpověď.
„Ne, zatím ne,“ řekl Richard Flanagan po chvíli mlčení, čímž Charlese potěšil, a pustil se do psaní dopisu.
„Copak z toho pokoje nikdy nevyjde?“ zeptal se zamračený Gerald Hope. Richard Flanagan u nich pobýval už dva týdny, ale ke snídani v jídelně se dostavil jen třikrát, obědy si nechával donášet na pokoj a večeři většinou vynechal nebo požádal jen o něco malého, až se Carolina Fennorová durdila, proč by se s malými porcemi měla otravovat. Když člověk jí, tak jí pořádně, a ne trochu („Někomu by jenom trocha jídla neuškodila,“ pověděl Joe Ridley a očima zalelkoval po kuchyni. – „Někomu možná. Ale mě se to netýká!“).
„Jednou určitě. Nohama napřed,“ zapojil se do hovoru Joe Ridley, jenž si z nedostatku činnosti brnkal na klavír.
„To ho vynesou,“ opravil ho Gerald Hope. „A nehraj na ten klavír, Joe, neumíš to!“
„Protože jste mě to nenaučil!“ vypálil bryskně.
„Dobře, naučím tě to. Lekce číslo jedna – nepokoušej se hrát, dokud ti nedám svolení.“
Joe Ridley stáhl ruce do klína.
„To by ti vadit nemělo, tati,“ usmál se Charles.
„Co? Že Joe hraje na klavír? Hlavně že je to veselé, že?“
„Ne, to že Richard Flanagan pobývá jenom v pokoji. Asi se mu v něm moc líbí.“
„To asi ne,“ zapochyboval Gerald Hope a zamyšleně se podíval ke stropu.
Manželé Mallbeckovi se do penzionu od první návštěvy vraceli každý rok minimálně dvakrát, jednou v létě a podruhé v zimě, někdy přijížděli i počátkem jara. Většinou se vracívali vždy v polovině měsíce července a listopadu a zdrželi se minimálně tři týdny, které často prodloužili na čtyři nebo i pět týdnů. Proto když se ani dvacátého listopadu neobjevili, Gerald Hope byl překvapen, jelikož je přirozeně očekával a dopředu jim rezervoval jejich obvyklý pokoj. Každý další den tedy vyhlížel ke dveřím, jestli jimi nepropluje paní Mallbecková a neoslní halu svým úsměvem.
Dočkal se až pětadvacátého listopadu.
„Nuže, pane Hope, jsme opět zde!“ zahlaholila na uvítanou paní Mallbecková. Bylo to neuvěřitelné, ale deset uplynulých let na její tváři ani těle nebylo vidět, nebo nebyly viditelné pro okolí, jen pro pana Mallbecka. Snad to bylo tím, jak pozitivní náladu si paní Mallbecková udržovala, a to v kteroukoli denní hodinu i roční období, vždy jí zůstával zářivý pohled i nenasytná chuť do života, kterou byla schopná nakazit i okolí, ale taková nákaza se dala považovat jedině za zdravou.
„Už jsem si říkal, kde jste se nám ztratili, paní Mallbecková. Nastal váš čas,“ prohodil Gerald Hope, jenž odháněl nejčernější myšlenky.
„To nastal. Ale zdrželi nás menší zdravotní obtíže mého muže. Ovšem jak vidíte – je zdráv a stejně jako já je připraven si pobyt zde opět užít!“
„To rozhodně jsem, pane Hope,“ vložil se do toho pan Mallbeck, jenž notně zešedivěl, ztratil hodně vlasů i nějaké to kilo, rozhodně byl útlejší než při posledním pobytu, jinak působil podobně svěže a nadšeně jako jeho žena.
„Vidím, že klavír stále dlí na svém místě,“ usmála se paní Mallbecková.
„Ovšem, paní Mallbecková.“
„A taky jsem slyšela, že jste slavili svatbu!“ říkala a stahovala si rukavice.
„I to je pravda. Sice je to už před nějakou dobou, ale…“
„Gratuluju!“ přerušila ho. „Svatby jsou úžasné!“
„Některé nevěsty by asi nesouhlasily,“ podotkl pan Mallbeck.
„Proč jen nevěsty?“ pozvedla obočí. „I ženichové. Ale nechme to být,“ mávla rukou. „Smím?“ dovolila se a popošla ke klavíru.
„Vy vždy, paní Mallbecková,“ řekl Gerald Hope.
„Myslím, že dokud neodjedeme, nenastane tu klid,“ prohlásil pan Mallbeck a zapisoval je do knihy hostů.
Do příjemného vítání a povídání vpadl nepříjemně naladěný Richard Flanagan. Tvář mu brázdilo rozčilení a Gerald Hope uvažoval, jestli v ní někdy viděl i něco jiného, rozhodně v ní nikdy nezahlédl tolik života jako u paní Mallbeckové, jež by mohla být jeho matkou.
Richard Flanagan letmo zalétl očima nejdříve k paní Mallbeckové, jež spustila na klavír a nevnímala nic jiného, a poté si zběžně prohlédl pana Mallbecka.
„Něco v nepořádku, pane Flanagane?“ zajímal se Gerald Hope a v duchu se ptal, s čím je Richard Flanagan nespokojený tentokrát. Celé dva dny téměř nevyšel z pokoje, zato požadoval, aby za ním dvakrát přišel Charles a zatopil mu („Vždyť jsem u něj byl ráno,“ říkal odpoledne Charles. – „Asi na to zapomněl,“ povídal Gerald Hope, jenž se taktéž podivoval). Co se jídla týkalo, Richard Flanagan sice dlouze posnídal v jídelně, až nezvykle dlouze, odcházel jako poslední a neustále se kolem rozhlížel, jako kdyby někoho hledal nebo na někoho čekal, ale oběd i večeři si nechal přinést na pokoj. Avšak v posledních dvou dnech neobědval ani nevečeřel („Na co je v penzionu kuchařka, když hosté nechtějí jíst?“ hudrovala Carolina Fennorová, ale od Geralda Hopea odpověď raději nevyžadovala, mohl by ji vzít za slovo a vzít jí její místo.).
„Všechno v pořádku,“ prohlásil nepřesvědčivě, vypadalo to, že seznam jeho stížností by byl velmi dlouhý. „Dnes nebudu vůbec obědvat. Mám pochůzky a vrátím se až večer.“
„Tedy jako včera i předevčírem,“ utrousil Gerald Hope.
„Ano, jako včera i předevčírem. Vadí vám to?“ Richard Flanagan vrhl po Geraldu Hopeovi pohled plný hněvu.
„Pokud to nevadí vám,“ řekl Gerald Hope.
„Nevadí.“
„Jak si přejete.“
„Nemám tu dopis?“ otázal se ještě Richard Flanagan.
Gerald Hope povytáhl obočí. „Ano, pane,“ souhlasil a sehnul se pro tenkou obálku. „Prosím.“
Richard Flanagan sebral dopis, kývl hlavou na pozdrav a odkráčel.
„Kdo to byl?“ zajímal se pan Mallbeck a odcházejícího Richarda Flanagana sledoval, dokud nezmizel.
„Jeden z našich hostů.“
„Nevypadá moc sympaticky.“
„Asi má nějaké starosti,“ utrousil Gerald Hope a byl rád, že není jediný, kdo Richarda Flanagana považuje za nesympatického či přímo divného.
„To je něco, co my skoro neznáme,“ prohodil uvolněně pan Mallbeck a otočil se na svou ženu.
„Pane Hope,“ oslovil ho procházející pan Jelly, ruce měl za zády a procházel se penzionem jako parkem.
„Pane Jellyi,“ kývl, „všechno v pořádku?“
„Zajisté, zajisté,“ mumlal si pod vousy, až si Gerald Hope nebyl těmi slovy jistý, ale naopak si byl jistý, že kdyby byl pan Jelly s něčím nespokojený, nežinýroval by se dát to najevo.
„I tohle byl váš host?“ trhl hlavou pan Mallbeck.
„Ano.“
„Mám pocit, jako kdybych ho odněkud znal,“ říkal pan Mallbeck a mhouřil oči.
Paní Mallbecková mezitím přestala hrát a zvedla se ze stoličky, protože spatřila přicházející Margaret.
„Á, tady nám jde novomanželka!“ zajásala a Margaret pevně objala.
„Paní Mallbecková, vítám vás. I vašeho manžela,“ kývla směrem k panu Mallbeckovi.
„Drahoušku, gratuluju ke sňatku! Musíte mi všechno povědět a nic nevynechat! Chci slyšet o všem důležitém i nedůležitém,“ omotala si její ruku kolem své a odváděla ji pryč z dosahu mužů, aby mohly mít soukromí a vše do nejmenšího detailu probrat.
Pokračování ve čtvrtek 19. 3.
