Článek
Kapitola osmá
„Tak jak si užíváte manželského života, paní Hopeová?“ Charles se přitočil k Margaret, jež mu před penzion, kde s pomocí koštěte odhrnoval tlustý prachový povlak, donesla šálek uvařeného čaje. („Jdi toho svého manžela ohřát čajem, nebo ti zmrzne!“ radila jí Carolina Fennorová.)
„Zatím skvěle. Doufám, že to bude jenom lepší,“ pověděla s úsměvem, odrhnula Charlesovi z očí blonďatou ofinu a protáhla se. Nebe mělo od rána barvu studeného oceánu, tmavého a hrozivého, ale dosud lidi nepokropilo hustým deštěm, jak by se dalo předpokládat, pouze je posypalo sněhem.
„Myslím, že většina by asi řekla, že jenom horší,“ poznamenal Charles a do krku mu stekla nesmírně horká tekutina, až se málem zalkl, doputovala mu do žaludku a příjemně ho zahřála, stejně jako blízkost milované Margaret.
Margaret uhnula z cesty novému hostovi, jenž se k nim valil jako velká voda. Byl to starý muž, ale se svižným krokem, s obličejem jako zmuchlaný papír, byl malinko nahrbený, ruce měl spojené za zády, v nich se mu houpal malý kufřík.
„Jste penzion?“ zastavil se u Margaret a zamžoural na ni malýma očima v barvě husté kávy, jako kdyby ji viděl rozmazaně a potřeboval zaostřit.
„Ano. Máte to tady napsané,“ ukázala na vyleštěnou cedulku.
„Píše se toho hodně. Ale co je pravda?“ zabručel. „Tak jste penzion?“ zeptal se podruhé, cedulku ignoroval.
„Ano, jsme penzion,“ potvrdila Margaret. „A máme volné pokoje.“
„Mně stačí jeden,“ zamumlal muž a vklouzl dovnitř. „To je ale sibérie,“ brumlal si pod hustými bílými vousy a třásl se po celém těle.
O deset minut později se objevil Gerald Hope.
„Charlie, zametáš, nebo se vybavuješ?“ houkl na syna, jenž Margaret cosi šeptal do ucha a jednou rukou ji objímal. Čaj měl vypitý do poslední kapky a sníh umetený do poslední vločky.
„Oboje,“ bryskně odpověděl.
„Tak obou věcí nech a čti. Dnes ráno ti to přišlo a já jsem na to úplně zapomněl,“ předal Charlesovi dopis.
Ten nad ním pozvedl obočí.
„Kdo ti píše?“ natahovala Margaret krk a pokoušela se rozluštit elegantní rukopis.
„To nevím,“ obracel dopis v rukou, jako kdyby to takhle mohl zjistit.
„Lepší, když si ho přečteš,“ poradil mu Gerald Hope. „Mimochodem, nemůžou u nás bydlet normální lidé?“ pootočil se, v krku ho poškrábal studený vzduch, který nabral ústy jako cigaretový kouř. „Ten stařík, co před momentem přišel, pan Jelly, se mě asi pětkrát zeptal, jestli se u nás vaří,“ vrtěl nechápavě hlavou. „Copak existuje penzion, kde se nevaří?“ rozhodil rukama.
Jak Margaret, tak Charles se zasmáli. Charles u toho roztrhl obálku, přečetl si krátký, stručný dopis a úsměv se rázem vytratil, po tváři mu přeběhl jemný stín. Zase dopis složil. „Zemřel pan Mormont,“ oznámil.
„Ach,“ hlesl Gerald Hope. Na Jamese Mormonta nikdy nezapomněl, na jeho samolibou tvář a úsměšek, na jeho arogantní chování, kterým častoval lidi kolem sebe, jako kdyby byli nedůležití (pro něj takoví opravdu byli), na jeho prsty nedočkavě poťukávající po pultu, když ho chtěl popohnat, aby rychleji vyplnil jeho požadavek.
„To psal jeho právník. Prý za mnou přijede.“
„Za tebou? Pan Mormont ti snad něco odkázal?“ podivil se Gerald Hope, přišlo mu to nepravděpodobné.
„To si nemyslím,“ zavrtěl Charles hlavou, i jemu to připadalo jako nesmysl.
„Kdy psal, že přijede?“
„Asi koncem týdne. Pokud mu to nevyjde, tak začátkem toho dalšího.“
„Tak to budeme vědět víc,“ dotkl se Charlesovy paže a vrátil se do penzionu. Na jeho staré kosti panovalo na ulici velké chladno.
„Jak se cítíš?“ přitočila se k němu Margaret a položila mu hlavu na rameno.
„Ani nevím,“ přiznal Charles a hleděl do chodníku. „Asi jsem trochu smutný. Ale nic hrozného. Není to takové, jako když zemřela moje matka. Vůbec to není takové.“
„Ale žil jsi s ním deset let.“
„To je sice pravda, ale kdybych měl spočítat čas, který se mnou strávil, rozhodně by to deset let nebylo.“ Charles dopis zastrčil do kapsy. „Vždyť víš, jaký byl, trochu jsi ho poznala.“
„A i ta trocha mi stačila. Ale to neznamená, že pro něj nemůžeš truchlit.“
Charles neviděl Jamese Mormonta od chvíle, kdy po sedmidenní návštěvě a dlouhém rozhovoru, který spolu vedli a který objasnil jejich rezervovaný vztah, s úsměvem a nejhlubší radostí opustil penzion. A slyšel o něm jen tolik, že se snad později zasnoubil s mladou dívkou, od níž očekával mnoho potomků (tedy mnoho synů a málo dcer, nejlépe ani jednu), avšak jinak se nesnažil, aby o něm slyšel něco víc. James Mormont se v penzionu už nikdy neukázal, což se dalo předpokládat, a Charles o jeho návštěvu ani nestál, ani se ho on sám nepokusil navštívit. Pro Jamese Mormonta představoval Charles problém, jenž se vyřešil s jeho útěkem nebo spíš vyhnáním. A pro Charlese představoval James Mormont člověka, jemuž byla jeho existence zcela lhostejná, a tedy o jeho pozornost dávno neusiloval, vlastně ji k životu nepotřeboval. Nesmutnil pro jeho odchod tehdy a nebude ani teď. Dostatek pozornosti měl od svého skutečného otce. Gerald Hope se mu všemožně snažil vynahradit roky, o které byli oba ochuzeni a které si nemohli vzít zpět. Učil ho hrát na klavír, brával ho na procházky po městě, pokud byl čas, čítával mu z knih nebo povídal o jeho matce, jak si na ni z mládí pamatoval. Dokonce mu vyprávěl i o své ženě a své dceři. Gerald Hope do role otce vklouzl bez zvykání a problémů, zcela hladce, jako když zakrojíte nůž do změklého másla. A Charles získal, co si tolik přál. Otce, jenž je na něj hrdý a má ho rád. O jeho pozornost se nemusel prosit ani snažit, nemusel se přizpůsobovat a pokoušet se vyniknout ve všem, v čem vynikal Gerald Hope, nemusel se snažit zavděčit se mu, aby si vysloužil vlídné slovo a laskavý pohled. Láska Geralda Hopea mu náležela bez podmínek, dostával ji a užíval si ji. A dostával ji i od Margaret a svých přátel, od uštěpačné Caroliny Fennorové, jež mu sem tam zastoupila matku, a vtipného Joea Ridleyho, jenž se stal jeho nejbližším přítelem, dokonce i od vyrůstající Diany, jež byla nesmírně přítulná a od všech vyžadovala intenzivní fyzický kontakt (nejvíce však od Joea Ridleyho, jenž se mu nebránil), a to pro něj bylo důležité, to bylo vůbec to nejdůležitější. Jeho srdce bylo naplněné a duše klidná.
„Nebudu pro něj truchlit, Margaret. Je smutné, že zemřel, jistě někomu bude chybět, ale mně ne,“ pověděl Charles.
Margaret Charlesovi stiskla paži, vzala si od něj prázdný šálek a zapadla do penzionu.
Pokračování ve čtvrtek 5. 3.
