Článek
Kapitola šestá
„Můžeš si dát chvíli pauzu, Joe. Jak vidíš, nikdo tu není,“ navrhl Gerald Hope a zaklapl knihu.
To nemusel Joeu Ridleymu říkat dvakrát, ten okamžitě odspěchal do kuchyně, jelikož mu nemohla uniknout vůně čerstvě upečených koláčů, jež se z kuchyně rozšířila po celé hale a provoněla ji vanilkou a cukrem. Ukořistil rovnou tři koláče a u čtvrtého mu do náruče skočila Diana.
„Měli bychom odnést i tátovi,“ usoudila a sebrala pro něj jeden koláč.
„Zase se necháváš nosit, Di?“ zeptal se Gerald Hope, když spatřil, kterak Joe Ridley kráčí do haly s koláčem v jedné ruce a s Dianou v druhé.
„Joe mě nosí rád,“ odvětila Diana na svou obranu a podala Geraldu Hopeovi koláč.
„Jenom jeden?“ zamračil se a zakousl se. „On to možná takhle nevidí, co, Joe?“ loupl po něm pohledem.
Joe Ridley se podíval nejdřív na Geralda Hopea, potom na Dianu s přísným
a varovným pohledem. „Vidím,“ přitakal proto.
Gerald Hope se rozesmál. „Vidím, že pro manželství máš skvělé předpoklady,“ zhodnotil jeho odpověď.
„Ten chlapík, co se před moment ptal na Charlieho svatbu, je náš nový host?“ kývl Joe Ridley směrem ke schodišti.
„Tys to slyšel? Ano. Ale doufám, že jím nebude dlouho.“ Gerald Hope k Richardu Flanaganovi pocítil nelibost, již nemohl zdůvodnit ničím jiným, pouze svým instinktem.
„Proč jste ho tedy neodmítl?“
„To jsem nemohl udělat,“ namítl rázně. „Daří se nám, a čím déle to potrvá, tím lépe pro nás pro všechny.“
„A tomu můžu něco ukrást?“
„Ne!“
„Ale je tak nepříjemný! Zasloužil by si to.“
„V tom případě bys mohl okrást polovinu města,“ konstatoval Gerald Hope.
„To by pro mě nebyl problém.“
„To věřím,“ zamumlal.
„Takže mám vaše svolení?“ zářivě se usmál.
„Ne!“ zvolal Gerald Hope. „Nemůžeš lidi okrádat jenom proto, že ti jsou nepříjemní,“ vysvětloval.
„V tomhle se asi neshodneme,“ odhadl Joe Ridley.
„Chci ještě koláč!“ zavelela Diana.
„Jak poroučíte, madam,“ pověděl Joe Ridley a odnesl ji do kuchyně, kde Carolina Fennorová vytahovala z trouby poslední plech.
„Kolik jsi jich už měla?“ zeptala se, když se Diana natáhla po zchladnutém koláči na talíři.
„Nepočítám je,“ odvětila a zakousla se.
„Tak počkej, až ti bude aspoň o patnáct let víc,“ opáčila Carolina Fennorová.
„Ani tehdy je nebudu počítat.“
„Možná že ani tehdy ne, ale později určitě!“
Pokračování ve čtvrtek 19. 2.
