Článek
Kapitola šestnáctá
Pět dní od návštěvy Wollinsových doputovalo na Argin Hall další pozvání. Tentokrát se týkalo plesu, o němž při čaji vášnivě rozprávěla paní Wollinsová, a v očích se jí přitom blýskal zřejmý příslib.
„Další ples? Další dotěrná společnost Wollinsových? Další hrozné jídlo?“ povzdechl si William, který měl v žaludku stále jako kámen usazenou hroudu těsta a krému, kterou kuchařka Wollinsových vydávala za dort a která mu byla naservírována poté, co se mu podařilo tu první šikovně upustit.
„Děláme to pro naši dceru, drahý,“ připomněla mu Lisa.
„Opravdu, drahá?“ Vzal Lisu za ruku. „A neděláme to spíš kvůli tobě a tvé představě o štěstí našeho jediného potomka?“
Jasmína se toho odpoledne vydala na procházku, aby rozdýchala ono psaní, z něhož byla ráno její matka u vytržení. Slunný den jakoby jí tím potemněl, snesl se na něj soumrak, horko ustoupilo chladu, klidnou mysl naplnily obtěžující myšlenky.
„A bude ruka v rukávě!“ jásala Lisa u snídaně a nacpávala se vajíčky.
„Nebude, protože na jeho nabídku odpovím záporně,“ zchladila ji Jasmína. Její výraz byl tvrdý a odhodlaný.
„Ani to nezkoušej!“ varovala ji Lisa.
„Liso, mám tě rád, ale někdy ti nerozumím. Jako teď,“ odvětil William.
„Čemu nerozumíš? Já ti to vysvětlím,“ zašvitořila a polovinu žlutého vrcholu měla zdolanou.
„Z čeho se raduješ?“
„Naše Jasmína se zasnoubí s Georgem Wollinsem! Už je to jisté!“
„Znovu se tě ptám – z čeho se raduješ?“
Jasmína poslala otci vděčný pohled a co nejrychleji se vytratila z matčina dosahu.
Lisa plánovala návštěvu krámku s látkami pana Cheasfielda i návštěvu švadleny, jelikož se její dcera musí blýsknout a co k tomu nejlépe poslouží než nové šaty.
„Copak naše Jasmína má nějakou konkurenci? Neříkáš, drahá, že je naše dcera nejkrásnější v kraji?“
„Ano, to říkám, protože je to pravda. To vidí všichni.“
„Tak proč utrácet za drahé šaty? Má svou přirozenou krásu.“
„Nechci nechat nic náhodě,“ ukončila rozpravu o rozšíření Jasmíniny garderoby, která se díky její starostlivé péči každý rok rozrostla o nejeden nový kousek. (Jasmína by si vystačila jen s pár oblíbenými.)
Zatímco Lisa nahlas promýšlela úkoly pro následující dny (a aby se nezdržovala, jelikož zasnoubení považovala za hotovou věc, dostala se i ke svatebním přípravám), Jasmína zapadla do lesa. Za cíl si pro jednou nezvolila své tradiční místo, nýbrž kroky vedla na opačnou stranu lesa, kterou neměla tak prochozenou a která pro ni nebyla tak známá. Najednou zatoužila po něčem novém a neokoukaném, po nových cestách, po novém místu, po čerstvých myšlenkách.
Zabraná do tíživých úvah o budoucí nabídce George Wollinse, již odmítne, ať si matka poté zuří, jak bude chtít, a toho, co se stane potom, naslouchala ševelivé písni lesa a nasávala jeho čerstvý dech. Po řadě dlouhých týdnů se léto smilovalo, vzduch se odlehčil a pohnul, listí se pohupovalo a krajina se oživovala.
Jasmína vystoupala do mírného kopečku a zastavila se na vršku zastřešeném korunami stromů, bylo to místo nikoli nepodobné jejímu obvyklému na druhém konci lesa, jen se přibližovalo nebi a nabízelo krásný výhled na Berfordshire a jeho přednosti. Mohla odtud sledovat rozsáhlé travnaté plochy, tu tmavší, tu světlejší, obdélníky a čtverce se stromy vystrčenými jako strašáky a s lemy keřů. Jediné, co snad kazilo onu vyhlídku, bylo panství Wollinsových. Samo o sobě potěšilo oko (dvě křídla roztažená do stran, antické sloupy vyrostlé u vchodu, od něhož se scházelo po schodišti stočeném jako prameny vlasů do pravé i levé strany, podél štěrkové cesty se vlekl modrý pás s tryskajícími fontánami, k tomu byly k panství přilepeny zahrady a rozsáhlé travnaté plochy), ale pouze tehdy, když člověk netušil, jací jsou jeho obyvatelé. Tato vědomost celkový dobrý dojem pokazila.
Jasmíniny myšlenky se touto vyhlídkou stočily směrem k Georgi Wollinsovi, i k Rupertu Collierovi. Byla natolik odstřižená od šumu okolí, že nezaslechla, jak se k ní kdosi přibližuje.
Pokračování ve čtvrtek 12. 11.
