Článek
Kapitola sedmá
Gerald Hope radostně vyhrával na klavír, jenž v poslední době pro nedostatek času zanedbával, když se za ním ozvalo slabé zakašlání. Ihned přestal a otočil se.
Stál před ním Richard Flanagan a upíral na něj podezřívavé šedomodré oči.
„Můžete to poslat?“ zeptal se stručně a podal mu dopis.
„Jistě,“ opáčil Gerald Hope.
„A mohl by mi někdo donést na pokoj čaj?“ požádal, znělo to podrážděně, jako kdyby tuhle prosbu už jednou vyslovil a ona stále nebyla vyplněna.
„Jistě. Ale za chvíli se bude podávat oběd,“ upozornil Gerald Hope, jenž se nemusel dívat na hodinky, stačil mu k tomu prázdný, škemrající žaludek.
„Nebudu jíst,“ řekl lakonicky Richard Flanagan a vrátil se do pokoje, z něhož vyšel poprvé od svého příchodu do penzionu. Jestli se Gerald Hope pamatoval správně – a to se určitě pamatoval –, tak si na pokoj objednal jak večeři, tak i lehkou snídani a ráno pokojským nedovolil, aby mu pokoj uklidily, protože se nehodlal vzdálit a nepřál si, aby ho obtěžovalo něčí pobíhání.
„Dobrý den, v novinách jsem četl, že hledáte pomocníka?“
Než se Gerald Hope stačil pustit do hraní a přestat nad Richardem Flanganem kroutit hlavou, opět si někdo žádal jeho pozornost. Tentokrát to byl starší muž, jehož pohled byl nejistý, prosebný. Dobře si ho prohlédl. „To hledám,“ potvrdil.
„Chápu,“ řekl muž, „jsem starý, říkáte si. A máte pravdu. Ale můžu vás ujistit, že práci zastanu, jen se nebojte!“
„Toho se právě bojím.“
„Tak s tím můžete přestat. Jak jsem řekl, i když bude práce náročná, zvládnu ji.“
Gerald Hope trochu zaklonil hlavu a přivřel oči. „Nepracoval jste dřív
u Masonových?“ zeptal se obezřetně.
„Proč se ptáte?“
„No, jednu dobu jsem tu od nich měl spoustu lidí, až to vypadalo, že jim přetahuju personál.“
Muž zavrtěl hlavou. „Tu rodinu neznám.“
„To je dobře. O nic jste nepřišel.“
„A přišel jsem správně pro místo?“
Gerald Hope se zamyslel. „Přišel,“ podal muži ruku. „Jsem Gerald Hope, majitel penzionu.“
„Já jsem Francis Groombley. A nejsem majitel ničeho. Jen tohohle otrhaného kufříku,“ zvedl odrbaný, starý kufřík se zámkem, který držel na dobré slovo a milý pohled, „a toho, co mám na sobě.“
„Vedu vám nového člena našeho personálu,“ zahlásil Gerald Hope v kuchyni a ani on, ani nikdo jiný by nehádal, jaký poprask nově příchozí způsobí.
Ozvalo se třísknutí a hned po něm vyjeknutí, nebo nejdříve zaznělo vyjeknutí a pak třeskot, nebo se to obé ozvalo zároveň? Ať tak či tak, Carolina Fennorová při pohledu na Francise Groombleyho vytřeštila oči, ztuhla na místě a z rukou upustila polévkový talíř, který chtěla prostřít na stůl.
„Propána!“ zvolala a ruce jí vystřelily k otevřeným ústům.
Podobně vyděšeně zíral Francis Groombley. „Carolino!“
„Francisi!“
Gerald Hope zmateně zatěkal očima z jednoho na druhého, stejně tak Helena, jež Dianě zašívala už dvakrát zašitou díru na zástěře. Charles upíjející kávu se naklonil k Margaret. „Zdá se mi to, nebo se paní Carolina červená?“ špitl co nejtišeji, aby ho Carolina Fennorová neslyšela, ale ta byla natolik zaujatá nově příchozím, že i kdyby to zakřičel, nevnímala by ho.
„Myslím, že ne,“ odpověděla podobně tiše, ale dívala se při tom na Carolinu Fennorovou a nového zaměstnance, na jejich užaslé pohledy, vykulené oči a pootevřená ústa, jako kdyby chtěly v plicích doplnit co nejvíce vzduchu.
Gerald Hope si odkašlal. „Takže, vás dva asi představovat nemusím, že?“
„To tedy ne,“ pověděl Francis Groombley.
„Ale ostatním bych asi mohl,“ přelétl všechny, kteří se k němu obrátili, pohledem. „Tohle je Francis Groombley,“ oznámil.
Francis Groombley jeho slova podobně jako Carolina Fennorová nevnímal, protože z ní nespouštěl oči, v nichž úžas vystřídal stopu dávné lásky.
Gerald Hope ostatním pohledem naznačil, aby se klidili z kuchyně, a oni bez námitek poslechli. Po cestě museli zadržet Joea Ridleyho, jenž hladověl po dalším koláči, a starosti s tím, že se brzy bude podávat oběd, si nedělal, i na něj bude mít místo.
„Tam teď nemůžeš,“ řekl mu Gerald Hope a položil mu ruku na rameno.
Joe Ridley zaprotestoval. „A proč? Že vy chcete všechny koláče pro sebe?!“
„Přesně,“ pověděl Gerald Hope, chytl ho i za druhé rameno a obrátil směrem od kuchyně, v níž dosud ani Carolina Fennorová, ani Francis Groombley nepromluvili. Jenom se na sebe dívali, aby se ujistili, že to jsou opravdu oni, ti, co se znávali v době, kdy jejich kůže byla vypnutá a hebká a těla drobnější, kdy snili, aby se ve stáří těm snům smáli.
„Jak dlouho jsme se neviděli?“ prolomil ticho Francis Groombley jako první.
„Nevím, nepočítala jsem to,“ zalhala Carolina Fennorová, jejich odloučení měla poctivě spočítané nejen na roky, ale i na měsíce a dny. K dnešku to bylo přesně třicet pět let, osm měsíců a dva dny, kdy si řekli na shledanou, ale ve skutečnosti to znamenalo sbohem.
„Myslím, že ti nevěřím,“ usmál se Francis Groombley a Carolina Fennorová v tom úsměvu uviděla mladíka, kterým kdysi býval. Teď byl hodně starý, hodně šedivý a hodně opotřebovaný. Ostatně jako ona.
Carolina Fennorová pokrčila rameny. „Mysli si, co chceš,“ utrousila. Vzala do rukou smetáček a lopatku a začala likvidovat střepinovou spoušť.
„Pomůžu ti,“ nabídl se a postavil kufr na zem.
„To zvládnu. Vždycky jsem to zvládla.“
„Nikdy jsem si o tobě nic jiného nemyslel.“
Carolina Fennorová vzdorovitě mlčela a pečlivě zametala podlahu. Možná až moc pečlivě a až moc dlouho.
„Jestli by ti mělo vadit, že tady budu pracovat, půjdu,“ navrhl Francis Groombley, ačkoli tušil, že široký výběr jiné práce mít nebude.
Carolina Fennorová opět pokrčila rameny. „Dělej si, co chceš,“ zamumlala lhostejně a smetla další drobný kousek.
„To budu,“ pověděl nakvašeně.
Francis Groombley se pustil do haly, kde našel malý špitavý hlouček. Jakmile se přiblížil na doslech, hlouček ztichl a všechny zvědavé oči zamířily jeho směrem, až z toho znervózněl.
Slova se chopil Gerald Hope. „Už jste domluvili?“
„My jsme domluvili už před lety,“ zabručel Francis Groombley. „Kdy můžu začít?“
„Stále tu chcete pracovat?“ ujišťoval se Gerald Hope, byl by nerad, kdyby měla v penzionu panovat hutná atmosféra, v níž se bude těžce dýchat a existovat. Přál si mít kolem sebe spokojené lidi a čerstvý vzduch, jenž vždy osvěží.
„Samozřejmě. Jestli mě tu po tom, co jste viděl, stále chcete.“
„O mě možná ani tak nejde…“
„Carolině to nevadí.“
„V tom případě můžete začít třeba hned. Můj syn Charles,“ Gerald Hope mu položil ruku na záda, rád okolnost, že je to jeho syn, zdůrazňoval a při sebemenší příležitosti ji do hovoru propašoval, „vám ukáže pokoj. Hned potom vám přidělím práci.“
„Domluveno.“
Pokračování ve čtvrtek 26. 2.
