Článek
Kapitola pátá
Následující den všichni vstali v časech, kdy běžně vstávali, a pracovali, jako kdyby předcházející den nebyl ničím výjimečný. Helena s Margaret a dalšími pokojskými, jichž během let přibylo, pečovaly o pokoje hostů, dávaly je po noci do pořádku, ustýlaly, srovnávaly oblečení nebo je připravovaly pro nové hosty, Joe Ridley nosil zavazadla, Charles zametal před penzionem, štípal dříví, protože to vypadalo, že teplá zima s včerejškem skončila a nastala zima chladná, s bochánky sněhu na ulicích a vzduchem svědícím v plicích, ládoval naporcovaná polena do krbů a příležitostně fungoval jako nosič, když Joe Ridley a druhý nosič nestíhali, Carolina Fennorová kutila v kuchyni a snažila se mít trpělivost s novou pomocnicí jménem Ivy, s níž musela mít jedině trpělivost, jinak by ji dávno vypakovala nejen z kuchyně, ale i penzionu („Ona se to naučí,“ uklidňoval ji Gerald Hope, když Carolina Fennorová soptila nad tím, že Ivy do polévky místo soli omylem přimíchala cukr. „A kdy?“ chtěla vědět, ale nedozvěděla se to, jelikož Gerald Hope pokrčil rameny a prohlásil: „To bude pro nás oba překvapení.“ – „Tak až se zakousnete do sladkého koláče, který bude chutnat slaně, taky vám řeknu, že to je překvapení,“ zahudrovala a vrátila se do kuchyně, aby zabránila Ivy v další spoušti a dalších omylech, které vypadaly jako schválnost, protože kdo by si, proboha, mohl splést sůl s cukrem?!).
Gerald Hope se s Helenou domluvili, že si novinku o dítěti zatím nechají pro sebe, kdyby se něco špatného přihodilo, třebaže oba věřili, že se nic nestane a oni za sedm měsíců uvítají nového člena penzionu.
S prvním sněhem, jenž s čerstvou zimou napadal a doslova zavalil celé město, které vypadalo, že na něj není nepřipravené – aspoň se tak dalo soudit z rozmrzelosti, jež jako kožní nemoc napadla nejednu tvář a zkřivila ji do podivných úšklebků a grimas nebo z mumlavých nadávek místních a jejich urputné snahy zbavit se mokrých, těžkých vloček divokým zametáním –, zavítal do penzionu i nový host. Stále poměrně mladý muž vysoké postavy, hezké tváře a elegantního vzezření. Zdvořile požádal o pokoj a během podepisování se do knihy nečekaně pronesl:
„Slyšel jsem, že jste tu nedávno slavili svatbu, je to pravda?“
Gerald Hope překvapením pozvedl obočí. Nečekal, že by se o této malé události doslechl naprosto cizí muž. „Ano, to je pravda,“ potvrdil.
„A kdo se ženil, nebo vdával, jestli se mohu zeptat?“ pokračoval ve vyptávání mladý muž a stále čmáral podpis.
„Můj syn!“ řekl Gerald Hope hrdě, div se nebouchl do hrudi.
„Máte syna?“
„Je na tom něco divného?“
Muž zavrtěl hlavou a konečně zvedl hlavu od knihy hostů, modrošedýma očima se zadíval na Geralda Hopea a s odpovědí si dal na čas. „Ne, není na tom vůbec nic divného.“ Způsob, jakým to pronesl, Geraldu Hopeovi napovídal, že muž na tom rozhodně něco divného považuje.
„A jak se jmenuje váš syn?“
„Charles Hope, pane,“ odpověděl Gerald Hope, ale nemyslel si, že by mužiCharlesovo jméno něco povědělo.
Mužjen zakýval hlavou, jako kdyby za ni někdo tahal.
„Jak dlouho se zdržíte, pane?“
„To ještě nevím. Bude to záležet na okolnostech,“ odtušil neurčitě mladý muž a uchopil do ruky kufr.
Gerald Hope rukou popohnal Joea Ridleyho, jenž se vracel od jiného hosta. „Joe vám vezme zavazadlo, pane.“
„To není třeba, zvládnu to sám,“ odmítl muž pomoc a opustil halu.
Jen co zmizel, Gerald Hope rozevřel knihu hostů a přečetl si mužovo jméno. Richard Flanagan. Vzhlédl od knihy a prozkoušel paměť. Ne, to jméno mu nic neříkalo. Jistého Richarda kdysi znával, ale jeho příjmení znělo Monroe, a pokud mu bylo známo, zemřel asi před čtyřmi lety, ale klidně to mohla být i delší doba, protože Richard Monroe patřil k lidem, kteří nikomu nechyběli, a jestliže u takových dávný přítel nebo známý zjistil, že již nejsou mezi živými, bylo těžké určit, kdy k tomu přesně došlo.
Pokračování ve čtvrtek 12. 2.
