Článek
Kapitola devátá
Zatímco před penzionem se řešila jedna minulost, uvnitř penzionu, přesněji ve velké kuchyni, jež se najednou zdála příliš malá, se řešila jiná.
„Kde je Ivy?“ Francis Groombley se rozhlédl po kuchyni, jestli někde mladou nešikovnou dívku, která se snažila být šikovnou a užitečnou, ale zoufale se jí to nedařilo, spatří nebo odněkud zaslechne.
„Poslala jsem ji na trh,“ odpověděla Carolina Fennorová. „A řekla jí, aby rozhodně nespěchala.“ Stála k němu zády a míchala krém.
„Neměla by ti být na blízku a pomáhat?“ ptal se a přibližoval se k ní s opatrností lovce, jenž nechce vyplašit vyhlédnutou kořist.
„Čím je dál, tím je to lepší pro mou kuchyni i pro mě.“
„A můžu ti pomoct já, Carolino?“ Francis Groombley se zastavil Carolině Fennorové těsně za zády, sledoval její hbité ruce s vystouplými žílami zářícími pod pomačkanou průsvitnou kůží a myslel na to, jak tyto ruce vypadaly kdysi před lety, když je držel ve svých rukou nebo když ho objímaly.
„Ne,“ řekla rázně, neotočila se, ačkoli ji jeho blízkost rozčilovala i rozrušovala, musela se ovládat, aby se na něj nepodívala.
„Věděl jsem, že to řekneš,“ odtušil Francis Groombley a nepohnul se z místa.
„Tak proč ses mě ptal?“ opáčila Carolina Fennorová nezaujatě.
„Protože jsem doufal, že bys řekla ano.“
Carolina Fennorová se pokoušela pokračovat v míchání krému a Francise Groombleyho, jenž jí téměř dýchal na krk, nevnímat, ale nemohla nepostřehnout, jak se jí rozbušilo srdce.
„Carolino…,“ pokusil se o delší a stručnější konverzaci, „nepromluvíme si?“ Po vzájemném, dlouhém rozhovoru prahl od okamžiku, kdy ji v kuchyni poprvé spatřil. Jejich první shledání po letech sice nebylo vlídné, spíš rozpačité a trochu studené, ale na tom mu nezáleželo. Hlavní bylo, že k němu došlo. Jak jen mohl, vyhledával ji, k jídlu přicházel jako první a jako poslední odcházel, pokoušel se s ní promluvit, vytáhnout z ní delší odpověď, než bylo pouze „ano“ nebo „ne“ nebo zavrtění hlavou či ostrý pohled. Ale zatím se mu to nepodařilo.
„Vždyť mluvíme,“ pronesla ledově.
„Ne, nemluvíme. Odsekáváme si.“
Ani jeden z nich nezachytil Margaret, jež se zastavila na prahu kuchyně, a když je uviděla a uslyšela, co nejtišeji couvala zpět, aby je nerušila. Po cestě narazila na Joea Ridleyho, jenž taky mířil do kuchyně.
„Nechoď do kuchyně, je tam dusno,“ varovala ho.
„Jistě, paní Carolina vaří!“ uculil se mlsně. Na oběd měl chuť už od snídaně.
„Ne, proto ne. Hádá se s Francisem.“
„Hádá? A proč?“
Margaret pokrčila rameny. „Neposlouchala jsem.“
„A to jsi správná ženská?“ zařehtal se.
Pokračování ve čtvrtek 12. 3.
