Článek
Kapitola devatenáctá
Gerald Hope stál před dveřmi paní Willové a rozvažoval, zda má zaklepat, nebo se raději odkrást pryč.
„Tak vejdeš, nebo ne?“ ozvalo se náhle za dveřmi.
Gerald Hope málem nadskočil, ale konečně vešel.
„Že ti to trvalo,“ konstatovala paní Willová, uvelebená v křesle u krbu, protože teplo z vesele plápolajícího ohně prospívalo jejím prochladlým nohám a opotřebovaným kostem.
„Jak jste věděla, že jsem…“
„Slyšela jsem tvoje kroky, které se u mých dveří najednou zastavily,“ poznamenala s vševědoucím úsměvem.
Gerald Hope přešlápl z nohy na nohu. „Máte vše, co potřebujete?“
„To už nebudu mít asi nikdy, takže se musím smířit s tím, co mi zbylo.“
„Jistě. Tak jsem to…,“ ve společnosti paní Willové Gerald Hope dokola ztrácel a hledal vhodná slova jako dvacetiletý neobratný mladík, ačkoli se mu tato nesnáz začala dít až po oné tragické události.
„A vaše komorná má vše?“
„Bydlí v jednom z nejlepších penzionů ve městě, takže by měla být spokojená,“ utrousila.
Geralda Hope byl vskutku překvapený tím, s jakou lehkostí a přesvědčeností paní Willová o jeho penzionu prohlásila, že je jeden z nejlepších. Možná že jí ani nedošlo, co řekla, jakou pochvalu mu složila, napadlo ho.
„Budeš tam jen tak stát, nebo si i sedneš?“ utrhla se na něj. „Bolí mě za krkem, jak ho musím zaklánět, abych na tebe viděla.“
Gerald Hope se tedy posadil naproti své tchyni, aby ulevil jejímu krku.
„Už jsem se seznámila s tvojí novou ženou,“ oznámila paní Willová a prsty pravé ruky klepla do opěrky.
Gerald Hope polkl. Bylo to tu. Jistěže se tomu nemohl vyhnout, třebaže by se zrovna tomuhle vyhnul nesmírně rád. Bál se, jak se bude paní Willová na novou paní Hopeovou tvářit, jak ji přijme, jestli k něčemu takovému vůbec dojde. Věděl, že Helena je nesmírně hodná žena a má ho upřímně ráda, a přál si, aby to poznala i paní Willová. Když po zasnoubení začal chystat svatbu, asi týden byl pohroužen do úvah, zda by měl o svém novém sňatku napsat i paní Willové, ale jelikož nikdy nedostal odpověď na žádný ze svých dopisů, který jí adresoval (poslední dopis poslal v den druhého výročí Augustiny a Bettyiny smrti), nakonec se rozhodl, že pokud s ním hodlala nemluvit a nestýkat se, asi těžko by to změnila ve chvíli, kdy hodlal stanout před oltářem s novou ženou, taková události by ji naopak v jejím počínání podpořila, tudíž zabouchl šuplík s čistým dopisním papírem a vydal se za Carolinou Fennorovou, aby s ní probral svatební tabuli.
„Je mladá. Je hodně mladá,“ konstatovala paní Willová a znovu klepla o opěrku, přitom na něm visela ostražitýma očima.
„A já jsem hodně starý, to jste chtěla říct?“
„Možná. Ale od ženy svého věku bys asi těžko mohl očekávat potomka.“
„Přišlo to nečekaně,“ řekl, jako kdyby se musel obhajovat.
„Chceš mi snad říct, že jsi to neplánoval?“
„Od jisté chvíle jsem si neplánoval už nic.“
„Ale jsi rád.“
„Ano,“ odpověděl, i když tón hlasu paní Willové nebyl tázací. „Ale to neznamená, že bych zapomněl na Betty. Nebo Augustu.“
Paní Willovou zapálily oči, pohlédla do ohně.
„Vypadá docela obstojně. Samozřejmě až nebude těhotná, bude vypadat lépe. Těhotenství ženám většinou škodí, otékají jim nohy i prsty, i když to je to nejmenší, ale musí těch devět útrpných měsíců zkrátka přetrpět. Ale asi je schopná. Tedy….,“ zahleděla se na Geralda Hopea, „určitě je schopná, když se z pokojské vypracovala na tvoji ženu.“
„Paní Willová,“ zarazil ji Gerald Hope a pokoušel se nevšímavostí umrtvit probouzející se zlost, „byl bych rád, kdybyste Helenu neurážela. Helena rozhodně není taková, jak ji líčíte. Není vypočítavá. Neprahla po mém hotelu ani penězích.“
„Chceš mi tvrdit, že si tě vzala pro tvé krásné oči?“
„Možná to bude znít nepravděpodobně, ale ano.“
„Zní to nepravděpodobně. Tak kouzelné je zase nemáš.“
Gerald Hope zavrtěl hlavou. „Nevím, jestli to bylo zrovna kvůli mým očím…“
„Jistě,“ přerušila ho, „vy muži máte i jiné kvality, že?“
Gerald Hope vytušil, že by měl mlčet, a tak mlčel.
„Nemohla jsem ti to odpustit,“ řekla najednou.
„Ani já sobě,“ ubezpečil ji. „Co změnilo váš názor?“
Střelila po něm pohledem. „Z čeho soudíš, že jsem ho změnila?“
Gerald Hope na paní Willovou mlčky hleděl a ona mlčky hleděla na něho.
„Nechal jsi je jet samotné.“
„Měl jsem práci. To ráno, kdy jsme měli dojet, bylo hrozné. Nejdříve si jeden host stěžoval na studená vajíčka k snídani, potom si jiný host stěžoval na nedokonale ustlanou postel – rohy nebyly dostatečně napnuté a polštář natřepaný. Jedné paní se ztratila brož, takže z toho bylo pozdvižení, protože ta dáma byla přesvědčená, že ležela na jejím toaletním stolku před úklidem pokoje, ale po něm už ne, tudíž usoudila, že ji odcizila pokojská. Ta se dušovala, že nic neukradla a sesypala se, až, ji musela kuchařka prolít silnou dávkou brandy. Nakonec se ukázalo, že brož spadla na zem pod stolek a zakutálela se až ke zdi, kam se ta dáma samozřejmě nepodívala. Byl to jeden problém vedle druhého. Augusta už byla netrpělivá, myslela si, že nikdy neodjedeme. A Betty se hrozně těšila, a jak musela čekat, začala být trochu protivná, tak jsem je poslal napřed. Bylo krásné počasí a já si pomyslel, proč by na mě museli čekat tady, když budou moci čekat jinde nebo být na cestě.“
„Ano, jistě. Vy muži neustále pracujete, a když vás žena potřebuje, nikdy nejste nikde poblíž.“
„Netušil jsem, že kočí, co je poveze, bude opilý! To nemohl tušit nikdo.“
„A jemu jako jedinému se nic nestalo!“ křikla paní Willová a opěrky křesla tiskla natolik křečovitě, až jí zbělely klouby.
„Je to nespravedlivé, já vím,“ potřásl Gerald Hope hlavou. „Prý měl potíže kvůli alkoholu už dřív, ale pokaždé mu to nějak prošlo. Nechápu jak, ale prošlo. Ten den, kdy vezl Augustu s Betty, pil už od rána. Už brzo ráno se pohádal se svou ženou a odešel do hospody, aby se posilnil, jak tvrdil.“
Paní Willová nechutí nakrčila ret a stisk povolila.
„Všechny dopisy od tebe mi přišly. Všechny jsem je dokonce četla,“ doznala po pauze.
„Myslel jsem si to, když se mi nevrátily.“
„Byly chvíle, kdy jsem ti chtěla odepsat, ale těch, kdy jsem cítila obrovský vztek, bylo víc, takže jsem to nikdy neudělala.“
„Já to chápu, paní Willová. Opravdu.“
„Nebuď tak moc chápavý, není to zdravé a leze to na nervy,“ utrousila sice podrážděně, ale něco v její tváři naznačovalo, že by si snad přála, kdyby se na ni Gerald Hope osopil, kdyby se na ni rozzlobil kvůli tomu, že mu celá léta dávala za vinu smrt své dcery i vnučky, ačkoli ve skutečnosti dobře věděla, že za ni nemohl o nic víc, než za ni mohla ona, jenže potřebovala někoho, na koho by se mohla vztekat, komu by mohla spílat, potřeboval terč, k němuž se mohla za bezesných nocí vztahovat a za bledých dní, které už nic nepřinášely, se do něj strefovat zlostnými slovy a vzdorovitým mlčením.
Gerald Hope nemohl jinak, než se těmto slovům mírně pousmát, vycítil z nich tolik žádané odpuštění, ze srdce mu odpadl tíživý kus a rozdrolil se na prach.
„Když mě omluvíte, mám tu ubytované hosty, kteří si žádají moji pozornost. Můžu vám s něčím pomoct, než vás opustím?“
„Ne, poradím si sama.“
O čtvrt hodiny později se však paní Willová objevila v hale. Ale ať už přišla kvůli čemukoli, zaujala ji žena sedící u klavíru.
„Kdo je ta hlučná osoba?“ otázala se Geralda Hopea.
„To je paní Mallbecková, náš věrný host. S manželem k nám jezdí dvakrát ročně, někdy i třikrát. A já bych byl rád, kdyby u toho zůstalo,“ naznačil jemně, aby se zdržela štiplavých poznámek nebo je přinejmenším omezila na minimum, přestože nepochyboval, že by si s nimi paní Mallbecková poradila.
„Představ nás,“ nařídila Geraldu Hopeovi a ten ji jako poslušný bývalý zeť poslechl, protože v případě, že měl člověk za tchyni někoho, jako byla paní Willová, bylo nejrozumnější poslechnout ji ve všem, co chtěla, a neodporovat, poněvadž i kdyby člověk odporoval, odporoval by jen chvíli a nakonec by udělal, co mu nařídila. Okamžitým splněním jejího požadavku ušetřil čas i síly, jež by do dohadování musel vložit a o které by se zbytečně ochudil.
Pokračování ve čtvrtek 21. 5.
