Článek
Vánočních románů není nikdy dost. Jako čokolády. Nebo kávy. To už jsem možná psala. To o čokoládě a kávě, ne o vánočních románech. Vlastně mě svědí pocit, že to píšu pořád. Příběhy s obálkami, o které se otřel kouzelný dech Vánoc, vychází každý rok a jsou zárukou čtení, kde kraluje útulná atmosféra, sníh se snáší v křehkých vločkách a láska zahřívá lidská srdce. Někomu to může připadat jako děsivý sentiment, ale láska je ten nejdůležitější dárek, který někomu můžeme dát, i ho dostat. Věřím, že ti, co ho kdysi darovali či dostali, ví, co myslím.
Jiní by naopak řekli, že vánoční romány jsou zárukou nejčistšího kýče a šablonovitosti a předvídatelnosti. Až nechutně milých postav, sváteční ukřičenosti a až přílišné nerealističnosti.
I to je pravda.
A stejně je čteme. Já většinou moc ne, protože když pracujete v obchodě, Vánoce jsou dobou, kdy neustále trčíte v práci a po ní máte čas leda tak na únavu. Zkrátka nestíháte, tudíž prošvihnete „to správné období“. Samozřejmě si vánoční příběh můžeme přečíst kdykoliv v průběhu roku, klidně i v létě a zchladit se vidinou kupek nadýchaného sněhu a mrazu, který romanticky zalije krajinu. Nebo třeba v lednu, dokud stromeček voní a svítí a vánoční výzdoba se klepe před uschováním do krabice. Jenže doba od prvního adventu po konec roku je pro četbu vánočního příběhu nejlepší. Po prvním lednu se prudce změní atmosféra, rozjásané barvy přejdou do jednolitého odstínu denní šedi a svátečnost odteče jako řeka. Svět zhasne jako svíčka.
Pročež jsem letos udělala výjimku a vánoční román si pro přečtení vybrala krátce po Dušičkách.
Kocour z vánočního domu, novinka ještě horká jako čokoláda, mě nemohl nezaujmout, poněvadž ta obálka, považte! Ta obálka kouzlí! Já vím, já vím, nesuď knížku podle obalu. To taktéž mnohdy připomínám, protože je to svatosvatá pravda. Ale bože, jsem jenom člověk!
Mladá spisovatelka Jess si na rok v Cornwallu pronajme tajemný dům Enysyule s neobvyklým obyvatelem – uhlově černým kocourem Perrinem. Hodlá tu psát, ale její přítomnost a pronájem zrovna tohoto domu vzbudí ve vesnici, kde proti sobě po staletí stojí dva rody, Tremennorovi a Roscarrowovi, velkou nevoli. Jess se postupně seznamuje s místními i místem jako takovým, zvlášť s domem, k němuž nečekaně silně přilne.
Zajisté tu nechybí švarní jinoši. A zajisté tu jsou dva, protože dva kohouti jsou lepší než jeden. Není jim smutno a mohou se navzájem motivovat. Jess se velmi rychle seznámí s prvním z nich, Alexandrem Tremennorem. Na můj vkus až příliš rychle. Čtenáři je jasné, že on není tím pravým, že ke konci skončí s pláčem. Alexander, nikoliv Jess. Ta leda se slzami štěstí. Tím druhým kohoutem, pardon, mužem, je Jack Roscarrow.
Ačkoliv by se dalo očekávat, že půjde především o romantiku a lásku a boj srdcí, u nás zavedená autorka Lili Hayward (píšící i pod jménem Laura Madeleine) příběh šmrncla magičností a zaměřila se na Jessin, respektive Perrinův, respektive Roscarrowových dům, který si nárokují i Tremennorovi, a to je to hlavní, oč tu běží. Jeho příběh a předchozí obyvatelé se Jess odkrývají ve vidinách a snech. Mrtvá minulost ožívá a proniká do přítomnosti většinu stránek. Souboj kohoutů se odbyde na posledních zhruba třiceti. O žádné přeslazenosti tudíž nemůže být řeč.
A co vy, taky už jste zahájili četbu vánočních příběhů?
Hayward, Lili: Kocour z vánočního domu, Motto, vyd. 1., 2025
