Článek
Kapitola třetí
Ve stejnou chvíli, kdy se Charles dožadoval místa v penzionu Naděje, se jedno děvče svého místa zbavovalo.
To děvče se jmenovalo Margaret Marriotová, ale protože lidem připadalo, že pro děvče bez nadějných vyhlídek na budoucnost je to příliš nóbl znějící jméno, říkali jí obyčejně Maddie.
Margaret chvátala. V pokojíku, který obývala skoro čtyři roky s dívkou jménem Helena a posledních šest měsíců už jen sama, pootvírala všechna šuplata, vytahovala z nich své skromné šatstvo, ze kterého rok za rokem víc a víc vyrůstala, a proto bude brzy nutné vyměnit ho za nové, a cpala ho do zavazadla, aniž by jí záleželo na tom, v jakém stavu potom bude. Spoléhala se na to, že pan a paní Masonovi brzy odjedou do divadla, jak měli tento večer v plánu, a poté se až do nočních hodin zdrží na večeři u přátel, které jak pan Mason, tak paní Masonová nesnášeli ještě víc, než sami sebe navzájem (paní Masonová se kvůli těmto událostem upravovala celé tři hodiny – ale zvládla by to natáhnout i na čtyři – a proháněla služebné, aby nebyly lenivé, a vznášela při jejich kvapném pobíhání, které ohodnotila jako loudání, otázku, proč jsou všechny služebné tak unavené a nechtějí pracovat, na ni však nepožadovala odpověď, jelikož si vystačila se svojí vlastní otázkou i odpovědí), a dům se jejich odchodem uklidní a zpomalí rytmus.
Jakmile zaslechla na ulici odjíždět kočár, počkala čtvrt hodiny, než se v domě všechno usadí, a následně se vytratila z pokoje. Chodby zalila večerní tma a ozvučilo je ticho. V ruce svírala pouze svůj kufr, s nímž do domu přišla coby vystrašené dítě, které netušilo, co ho čeká.
„Budeš tu pracovat a budeš pracovat dobře, jinak tě pán vyhodí,“ promlouvala k ní tehdy hospodyně, když Margaret poprvé vstoupila do domu Masonových na té nejlepší adrese, jakou mohla kterákoli rodina ve městě mít. Měla tu začít pracovat a přestat až bůhví v kolika letech, jestli vůbec někdy. Hospodyně, kyprá dáma středního věku s překvapivě hbitým krokem, jí ukázala prostor pod schodištěm a skončila ukázkou jejího pokoje a seznámením s Helenou, její o pět let starší spolubydlící s vlasy, u kterých nebylo jasné, zda jsou blonďaté, nebo zrzavé, každou chvíli byly jiné. „Máš štěstí, že tu budete jen dvě. Já bydlím s dvěma dalšími, ale protože jednou z nich je Susan, komorná paní Masonové, která nikdy nezavře pusu, připadá mi, jako bych pokoj obývala s dalšími dvaceti,“ postěžovala si hospodyně, než zavřela dveře a odkvačila. Margaret byla přirozeně vyděšená a všechno, co jí hospodyně ten den svěřila, odkývala, aniž by se pořádně soustředila. Byla rozptýlená domem, jeho honosností a rozlehlostí, i vlastními vzrušenými pocity. Najednou se ocitla v novém, neznámém prostředí, odkázaná jen na sebe, a musela si teprve zvykat a všechno vstřebat, ať se jí to líbí, nebo ne. Věděla, že jinou vyhlídku nemá, či spíše lepší vyhlídku. Pouze horší, a tou by byla nevlídná ulice nebo kousek umazaného, smradlavého místa pod mostem.
Pokračování ve čtvrtek 26. 6.
