Článek
Kapitola čtvrtá
„Připravila jsem skvělou hostinu!“ pochlubila se Carolina Fennorová, jen co dorazili do penzionu a přesunuli se do připravené a nazdobené jídelny. Charles s Margaret přijeli v kočáře, takže dorazili jako první a stihli se svléknout a převléknout do praktičtějšího oblečení, ale zbytek se vydal z kostela pěšky. Od penzionu to bylo kousek, jen dvacet minut, a protože zima se teprve rozehřívala a byla v dnešní den natolik ohleduplná, že počkala s blátem i sněhem i nízkou temperaturou, byla to přímá pobídka k procházce, na niž mohli všichni příjemně vymrznout.
„Nic jiného jsme od vás ani nečekali, paní Carolino,“ poznamenal Gerald Hope, sundal z ramenou Dianu, která chtěla, aby ji při cestě z kostela nesl, ona se mohla rozhlížet a cuchat mu vlasy, a prohlížel si bohatě prostřený stůl v jídelně, na němž nic nechybělo. Svatební dort byl třípatrový a vyzdobený tak, až bylo člověku líto do něj říznout nožem, nebo ho dokonce sníst, nechybělo ani legračně se vlnící barevné želé, drobné sendviče, u kterých bylo jedno, čím jsou plněné, jelikož chutnaly skvěle, nebo koláčky.
„Tak,“ zamnul si ruce Gerald Hope, „a teď ať po nás hosté nic nechtějí, jdeme slavit!“
Jakmile byli všichni sytí a nevešel se do nich už ani drobeček, přesunuli se do haly, aby jídlo vytančili a vyzpívali. Gerald Hope se usadil za klavír a dal se do hraní, zbytek se pustil do tance a zpěvu a někteří hosté, jež kolem prošli, se připojili s gratulací i s tanečním nebo zpívajícím příspěvkem.
„Tak to vypadá, že za chvíli budeme slavit další svatbu,“ prohodila Helena trochu ospale, když se spolu s Geraldem Hopem ukládali ke spánku. Tiché hodiny na krbové římse ukazovaly půl hodiny do půlnoci.
„Myslím, že na dvě svatby v jednom roce jsem moc starý,“ odtušil ospale Gerald Hope. „A čí svatbu myslíš?“ zajímal se a zakrýval se tlustou peřinou.
„Svatbu Joea a naší Di,“ odpověděla Helena a natočila se k Geraldu Hopeovi.
Gerald Hope zívl. „Tak to jsem klidný. To hned tak nebude.“
„Aby ses nedivil. Jakmile si Di něco usmyslí, nic ji nezastaví. Ani její matka, ani její otec,“ usoudila Helena zkušeně.
Gerald Hope se pokaždé při slově „otec“ na okamžik zarazil, sám poválel na jazyku to hebké slovo, které na dlouhé roky vypadlo z jeho slovníku a jeho nenapadlo být natolik troufalý a doufat, že by se tam kdy vrátilo. Zatetelil se radostí i pousmál nad svým životem. Pět let neměl žádné dítě, a najednou během krátké doby, během ani ne pěti měsíců, stačilo pět týdnů, získal nejen syna, ale i dceru. I když Dianě v žilách proudila krev jiného muže, byla zkrátka a dobře jeho dítětem a on pro ni bude jediným otcem, jakého kdy pozná a bude mít, to bylo jisté. Od momentu, kdy Helena s Dianou překročily práh jeho penzionu, se malé holčičce věnoval, pokud nemohla Margaret ani Carolina Fennorová. Nejprve se ostýchal, přirozeně, Diana byla nesmírně malá a v jeho velkých rukou působila křehce, jako panenka, kterou je snadné rozbít, ale těžké udržet pohromadě, avšak Gerald Hope si dokázal poradit, ačkoli by si nemyslel, že by to kdy opravdu svedl. Betty po první měsíce pouze pozoroval, skláněl se nad postýlkou a sledoval ji, a pokud si dovolil dotyk, pak ji jen chytl za drobné ručičky nebo jí do dlaně vložil prst, choval ji, až když povyrostla a zesílila a on se nemusel bát, že ji špatně chytne nebo umačká. Jenže když se jedno odpoledne nachomýtl nedaleko pokoje, který obývala Helena s dcerou, pochopil, že plačící Diana v kolébce chce pochovat hned, ne až bude větší, a protože na chodbě nikdo jiný nebyl, i Helena někam odběhla, Gerald Hope byl jediný, kdo byl na blízku, a tak pomalu přistoupil ke kolébce, opatrně vzal Dianu do rukou a choval, dokud nepřišla Helena.
Ta se na prahu zarazila. „Promiňte, pane Hope,“ omlouvala se. V ruce nesla dětskou láhev.
„A za co se omlouváte?“ nechápal Gerald Hope. Diana mezitím přestala plakat.
„Za nás dvě,“ špitla a vzala si dceru, aby upokojila její hlad mlékem. „Máte starosti navíc.“
„Tohle nejsou starosti, ty vypadají úplně jinak,“ odporoval tehdy i mnohokrát potom, než jí přísně pověděl, že jestli od ní uslyší další zbytečnou omluvu, vyhodí ji a nebude se za to vůbec omlouvat (ve skutečnosti by něco takového neudělal, ale už nevěděl, čím by měl Helenu přesvědčit, že má z její přítomnosti radost, koneckonců, byla pokojskou a svůj pokoj, stravu i plat si zasloužila).
„Margaret to dnes moc slušelo,“ podotkla Helena a zavzpomínala na vlastní svatební den, od něhož utekla pětiletá voda, ale Heleně mnohdy připadalo, jako kdyby se odehrál včera.
„To slušelo,“ Gerald Hope k ní otočil hlavu, jíž mu bleskly stejné myšlenky, „ale tys byla taky nádherná nevěsta,“ připomněl a vybavil si, jak si ve svůj svatební den musel neustále připomínat, že ženichem je on, a nikdo jiný. Charles se ho tehdy s pomocí Joea Ridleyho snažil všemožně rozptýlit.
„Ty ses neženil, tak nevíš, jaké to je,“ pověděl Gerald Hope a povolil si moc utaženou kravatu.
„Ne, ale poznám to, protože se ožením s Margaret!“ prohlásil a během svého velkého dne se choval stejně rozrušeně jako jeho otec.
I sňatek s Helenou se udál, ani by nedokázal popsat jak. Gerald Hope měl před svatbou pochybnosti (a musel přiznat, že i měsíce po ní), poněvadž byl o tolik starší než Helena, a jen těžko si představoval, že by si mladá dívka jako ona zrovna jeho, starého vdovce, představovala coby svého manžela. To, že si on představoval ji jako manželku, nebylo tak neobvyklé, vždyť k věkově nerovným sňatkům docházelo zcela běžně, že se nad nimi nikdo nepozastavoval. Ovšem Gerald Hope o Heleně a svých citech k ní, které doznaly nečekané, vpravdě překvapivé změny, jež ho v první chvíli, kdy si ji uvědomil, zarazila a ohromila, přemýšlel často, až si sám pro sebe říkal, že by měl méně přemýšlet a více své city prožívat a vychutnávat si je, přesto se svou žádostí otálel.
Helenu nic z toho netrápilo. Na věku ani vzhledu jí nesešlo – navíc Gerald Hope se sice podle svých měřítek považoval za obyčejného, avšak podle ženských měřítek nevypadal vůbec špatně, i když v mládí jistě vypadal lépe. Tělo stále drželo tvar, vlasy stále lpěly na hlavě a pouze si dovolily šedivět a obličej působil jako obličej čtyřicátníka, přestože ve skutečnosti to byl obličej pětačtyřicátníka. Důležité pro ni bylo, že Gerald Hope měl blízký vztah s její dcerou, choval se k ní pozorně a laskavě, a stejně tak se zdvořile a mile choval i k ní samotné, a to bylo víc, než mohla ve své situaci žádat. Přestože nedal nic najevo a přede všemi – dokonce i když spolu byli sami – se choval stále stejně, měla slabé tušení, že je mu bližší a jeho city už nejsou pouze přátelské. Helena byla Geraldu Hopeovi oddaná a vděčná, a ačkoli to by byly stěží pocity, které by pro manželství postačovaly, ona je vnímala jako dostatečné. Ovšem jeden večer zjistila, že se událo i něco víc. Uvědomila si to, když Geralda Hopea přistihla s Dianou. Bylo už hodně pozdě večer, avšak Diana to odmítala vzít v úvahu, plakala a utišit ji dalo práci. Helena tenkrát zanechala Dianu v postýlce v hale, kam ji někdy s pomocí Charlese nebo Joea Ridleyho umisťovala, jakmile den odešel a přišel večer, a odspěchala do pokoje pro její oblíbenou hračku. Když se vrátila, našla Geralda Hopea, kterak Dianu uklidňuje. Choval ji v náručí, procházel s ní halou a tiše k ní promlouval. Zastavila se, aby ji neviděl, pozorovala ho, a při tom se to stalo. Proto když se konečně odvážil a požádal ji o ruku, na to, že by ho odmítla, vůbec nepomyslela, rovnou souhlasila.
„Opravdu?“ ujišťoval se ihned po jejím ano.
„Ano,“ zopakovala Helena stejně přesvědčivě.
„A nechceš si to ještě rozmyslet? Nemusíš mi odpovídat hned,“ velkoryse jí nabídl.
Helena se rozesmála, protože si nemohla pomoct. „Požádáte mě o ruku a potom, co řeknu ano, mě nabádáte k tomu, abych si to rozmyslela?“ I Gerald Hope musel uznat, že to může vyznít legračně.
Přistoupila k němu blíž. „Dobře, řeknu to potřetí, ale naposledy. Ano, vezmu si vás,“ stoupla si na špičky a políbila ho.
Gerald Hope už se ji nesnažil přesvědčit, aby si to rozmyslela.
„Ráda bych ti něco řekla,“ začala Helena a uhladila kousek peřiny.
„Ano?“ zívl a zavřel oči. Svatební den Charlese prožíval intenzivně spolu s ním, i když to na sobě nechtěl dát znát, už kvůli němu, a tato námaha ho dokonale naladila na spánek.
„Spíš?“ zašeptala Helena u jeho ucha.
„Ne,“ řekl a na důkaz otevřel oči a podíval se na ni.
„Za pár měsíců nás bude o jednoho víc.“
Geraldu Hopeovi chvíli trvalo, než se přes mlhu spánku prokousala Helenina slova. Vytřeštil oči a okamžitě se napřímil. „Opravdu?“ vyhrkl.
„Ano, opravdu.“
„Jsi si jistá?“
Helena se rozesmála. „Copak mi tenhle rozhovor připomíná?“ Zvážněla. „Ano, už jsem si jistá.“
Pokračování ve čtvrtek 5. 2.
