Článek
Kapitola třináctá
Lisa čekala, zda paní Wollinsová naváže nit u pana Colliera, ale vypadalo to, že tímto s poznámkami týkajícími se jeho osoby skončila a další slova paní Wollinsové o zatoulané a nalezené kočce paní Julesové její domněnku potvrdila. Vlastně o novém doktorovi, jenž vystřídal vdovce pana Clemense (všechny vdovy byly mrzuté z toho, že pan Clemens byl už tak starým vdovcem čekajícím na poslední hřebíček, až bylo nemyslitelné, aby pomýšlel na nový sňatek), nic neprozradila. Díky této nesdílnosti, která byla u paní Wollinsové v případě velkých novinek nezvyklá, Lisu mladý muž začal zajímat víc, než kdyby byla obeznámena s celou jeho životní historií.
Jasmína se debaty o Rupertu Collierovi nehodlala účastnit a doufala, že na ní rozrušení, které zažívala, není znát. Připadalo jí, že temperatura v salonku o několik stupňů stoupla. Kůži měla obalenou lepkavým potem, tváře jako by jí hořely. Představovala si sklenici studené vody, led tlustý jako tuk, stříbrný sníh, křupání sněhu… Ne, o tom raději nebude přemýšlet.
„Jen co se manžel plně zotaví, rádi bychom uspořádali ples,“ otevřela paní Wollinsová nové téma.
„Opravdu?“ chytila se Lisa a paní Wollinsová se rozhovořila jako někdo, kdo dlouho mlčel a konečně směl promluvit.
V hale se mezitím ozvaly kroky a Lisa, vnímající slova paní Wollinsové pouze zčásti, zadoufala, že konečně přichází George Wollins, kvůli němuž tu ostatně seděla a dráždila žaludek čajem, který chutnal, jako kdyby kuchařka ve vodě vymáchala špinavý hadr.
Jasmína, vytržená ze snových představ, si přála, aby to byl kdokoli jiný, jen ne George Wollins.
Do salonku jakoby někdo foukl novou vůni, jemnou a hebkou jako ptačí peří a povzbuzující jako studená voda. Objevil se vysoký, elegantní muž. Jen co pozdvihl hlavu, zarazil se.
„Ach, omlouvám se.“ Překvapený Rupert Collier obhlédl zaplněný salonek, který při jeho příchodu obývala pouze paní Wollinsová se synem. „Neruším?“
Jasmínu pro jednou potěšilo, že se její přání vyplnilo. Její rozmrzelost ustoupila neočekávanému, o to více působivému shledání.
„Ne, doktore,“ ubezpečila ho paní Wollinsová, přestože její přiškrcený tón naznačoval pravý opak. „Tohle je doktor Rupert Collier,“ představila ho společnosti, ale jen proto, že to bylo žádáno. Nejraději by ho v tuto chvíli viděla ze dveří, nebo ho neviděla vůbec. „A tohle jsou manželé Ardenovi a… jejich dcera Jasmína,“ neochotně ji představila.
Rupert Collier přejel pohledem pana a paní Ardenovi, avšak o chvíli déle se zastavil u Jasmíny.
„Těší mě srdečně,“ řekl mile a přidal k tomu i milý úsměv.
Kdyby paní Wollinsová dorostla do dostatečné výšky, ohlédla by se za doktorovo rameno, jestli ho nenásleduje její syn. Takhle byla odkázána pouze na své sluchové schopnosti. V duchu syna popoháněla, aby si pospíšil, než se stane neštěstí.
„Jestli hledáte syna, paní Wollinsová,“ odvětil Rupert Collier, jelikož mu neunikl její napjatý výraz ani zděšení v jejích očích, „tak ten přijde hned.“
„Jistěže přijde, máme tu hosty,“ odsekla ostřeji, než měla v úmyslu.
Rupert Collier využil nabídnuté příležitosti a pokradmu sledoval Jasmínu, vědom si tří všímavých párů očí. Kdyby to záleželo pouze na něm, bylo by mu lhostejné, čí oči ho sledují a hodnotí, proč a jak se na kohokoli dívá. Avšak považoval za vhodné brát ohledy na Jasmínu, a to nikoli proto, že se obával, aby ji neuvedl do rozpaků, nýbrž kvůli přítomnosti jejích rodičů.
Byl rád, že se s ní po delší době opět shledává, třebaže okolnosti nepřály tomu, aby se s ní dal do řeči tak, jak by chtěl, a mohl vyrovnat skóre, jak jí slíbil. K jejich setkání v lese se často a rád vracel a nejednou se na ono místo ve volné chvíli vydal s nadějí, že ji tam třeba opět potká, nikdy ale neměl štěstí. Přesto považoval jejich seznámení za ten nejlepší začátek ve svém rodišti i za dobré znamení do budoucna.
Pokračování ve čtvrtek 22. 10.
