Článek
Kapitola dvanáctá
Paní Wollinsová stále brebentila cosi nedůležitého a Jasmínu z jejího přemýšlení vytrhla až služka s talířkem. „Prosím, slečno,“ podala jí dort.
„Děkuji,“ vzala si nabídnutý talířek, přičemž očima zavadila o hodiny na krbu a přišlo jí, že pět minut, o které se ručička posunula od doby, co přišli, by k návštěvě bohatě stačily.
„A kde je váš syn, paní Wollinsová?“ zajímalo Lisu, jelikož George Wollins se stále neukázal. Otočila hlavu ke straně, kde seděla Jasmína, aby jí naznačila, že na tohle by se měla ptát ona.
„Ach, můj syn hned přijde. Tuhle návštěvu by si nemohl nechat ujít,“ paní Wollinsová významně pohlédla na Jasmínu. „Ještě je nahoře s doktorem Collierem.“
„S doktorem Collierem?“ Lisu nové jméno zaujalo, avšak nijak přehnaně. Zaujalo by ji o to víc, kdyby se s ním nevázala profese doktora. Tu pro šťastný, rozumějte bezstarostný manželský život, považovala za silně nepraktickou.
Jasmína se napila čaje, ale jeho mdlou chuť vůbec nevnímala.
William se stále neodvážil svlažit vyprahlé rty ani ozkoušet odolnost chuťových buněk.
„Ano. Je tu nový. Ještě jste o něm neslyšela?“ upřímně se divila paní Wollinsová, protože jakmile do Berfordshiru přibyl nový obyvatel, hned se o něm začalo mluvit, stal se tématem číslo jedna ve všech krámcích, salonech i na ulicích, kde se shlukovaly hloučky klevetících dam vyměňujících si své, mnohdy zcela opačné, postřehy. A zvlášť to platilo o mladých svobodných mužích, jichž se v Berfordshiru zdál neuspokojivý nedostatek.
„Ne,“ odvětila Lisa a byla ráda, že se díky rozhovoru nemusí věnovat ani čaji, ani dortu.
William sledoval konverzaci své ženy a hostitelky a byl rád, že nikdo nesleduje jeho.
„Ono je to vlastně dobře. Je to jedna z těch profesí, která je mi nesmírně protivná,“ ohrnula horní ret paní Wollinsová a Jasmíně náhle připomněla koně, který řehtá.
„Proč to?“ tázala se Lisa.
„Je s ní spojeno tolik nepříjemných věcí. Špína a bacily a mnohdy podivní lidé, kteří si dovolí onemocnět,“ paní Wollinsová se otřásla nad odpudivou vidinou nuzoty a lehkovážnosti těch, kteří se nechají nakazit.
„A žádné peníze,“ dodala Lisa, co ve výčtu paní Wollinsové chybělo a co bylo to hlavní.
„Tak, tak,“ přitakala paní Wollinsová.
„No, nějaké peníze jistě mají. Ani doktoři nemohou žít ze vzduchu,“ ozval se William.
Paní Wollinsová pohodila hlavou, jako by si tím nebyla zcela jistá. „Ale je dobře, když tuto profesi člověk nepotřebuje,“ usoudila moudře, což u ní byla vzácnost. Tímto vyčerpala zlatou výjimku na dalších deset let.
„Ano, s tím musím souhlasit,“ přisvědčila Lisa.
Paní Wollinsová se odmlčela a sáhla po šálku.
William ji pozoroval a po usrknutí nezaznamenal v jejím protáhlém obličeji se svěšenou kůží žádnou změnu.
Pokračování ve čtvrtek 15. 10.
