Článek
Třešně.
Ovoce, na které jsme se jako děti těšívaly snad úplně nejvíc. Když se řeklo „jdeme na třešně“, obvykle to znamenalo na lup. Ne do zahrad, ale do sadu nebo někam na alej. Pokud se nenadělala škoda, nepolámaly větve stromu, nikdo z toho tenkrát nic moc nedělal.
Jako větší a pak už dospělá jsem jenom tiše „záviděla“ těm, kdo měli na zahradě třešeň vlastní.
To se mi vyplnilo až nyní, „na stará kolena“, po letech máme bydlení, kde je na zahradě třešeň víc než veliká. V plném květu je to nádhera, které se jen tak něco nevyrovná.
Je to i takový přírodní slunečník. Za letních veder je její stín nenahraditelný. Bez něj by se venku dalo jen těžko vydržet. Proto se každý rok modlím za zdraví toho našeho letitého „stromečku“, kdyby ani třešínku neměla, jen aby nám zůstal její blahodárný stín.
Letos je ale naše třešeň úrodou přímo obalená, byť „mediální masáž“ tvrdí něco jiného.
Nevěřila jsem svým uším, když jsem z televize zaslechla, že letos budou třešně stát devět stovek kilo, naštěstí dodali, že ty z dovozu.
Jenomže následovala zpráva, že za tuzemské bude cena kolem pětistovky za kilo.
Nevím sice, kolik moc třešní je potřeba na takovou bublaninu, nikdy jsem to nevážila, ale při takovéhle ceně ta dříve běžná pochoutka vyjde pěkně draho.
Stejně tak kompot. A ten, když už se nima někdo zásobuje na zimu, nevaří pouze do jedné či dvou sklenic. Taky nemám zváženo nebo spočítáno, kolik že sklenic kompotu z toho kila třešní udělám. Odhadem, dejme tomu, že tři. A když průměrná rodina si těch sklenic na zimu udělá třicet, tak to vyjde, jestli dobře počítám, na takových pět tisíc, jen za ty třešně. A kde je to ostatní, cukr, energie…
Někde nyní nabízejí i možnost „samosběru“, ale u třešní to není pro každého, chce to dobrou fyzičku a nebát se na žebříku. Ceny takto získaných třešní jsem nezjišťovala.
Nevím sice, kdo a kde určuje nebo spíš vymýšlí takové nehorázné ceny. Nebo že by letos ty třešně narostly se zlatejma peckama s diamantovým jadérkem uprostřed? U naší třešně tomu rozhodně tak není. Byť úroda je víc než bohatá. A nejsou to žádné „jen potažené pecky“, ale jsou pěkně šťavnaté a „masaté“, čímž rozhodně nemyslím maso jako červy a podobnou žoužel.
Jedna rodina sama není schopna toto množství spotřebovat a ani najednou zpracovat. Tak se podělíme se sousedy, jako minulé roky. Tedy s těmi, kteří nám neškodí a nedělají naschvály.
Natrhané třešně „se jen smály“ a my šli nabízet. Samozřejmě s tím, že zadarmo. Ale letos bylo vše tak nějak jinak, divně jinak. Někteří s radostí přijali, jiní odmítli s tím, že už mají od mladých, byť ti bydlí v paneláku. Ale budiž, nikomu nic nevnucuju, jen ta odmítnutí byla tak divně zbytečně „okecávaná“.
Nu což, poptám se ve výkupu, taková jablka berou na zpracování i padaná. Nepochodila jsem, třešní mám sice mraky, ale pro zpracování je to málo. Neberou, nevyplatilo by se to.
Tak jsme jen podělili příbuzenstvo, něco taky naložím, naplníme mrazák co se do něj vejde a zbytek necháme ptáčkům. Žádné ze zahrady nevyháním. Ať jsou to špačci, kosové, sojky, strakapoud i ostatní drobotina včetně vrabců.
Je hezké pozorovat, jak se nima přímo ládují.
Takže vážení, byť žijete z ruky … jak se říká, ale máte na zahradě třešeň, zkuste si spočítat, jak bohatí vlastně že jste. Jedno, že z toho nic nemáte, jen starosti a práci kolem.
Prostě to nerudovské „kam s ním“ se pouze pozměnilo na tentokrát „co s tím“.
Sezona třešní brzo skončí a můžeme se těšit na další „mediální masáž“, tentokrát zase ohledně třeba jablek. Ta, naštěstí, ale do výkupu na zpracování berou.
