Článek
Do úlohy třídního učitele jsem nikdy nijak nehrnula. V pedagogickém prostředí se kolem této funkce šíří temná pověst: spousta práce navíc a skoro zadarmo. Jenže i naše škola se potýká s nedostatkem učitelů, a tak se mračna stáhla nade mnou a bylo jasné, že s úderem prvního září dostanu svou šestou třídu a své rodiče. Když jsem vydýchala drsný fakt, začala jsem se na svou novou roli docela těšit. Interakce s dětmi byla první týdny velmi intenzivní a náročná, ale i hezká a zábavná. Souběžně se ale se začátkem roku začala kupit administrativa a mě přecházel humor. Přechody žáků z jiných škol, ISIC, výkazy, dokumenty, peníze na speciální pracovní sešity, zprávy z poraden. Do toho odpovídání na dotazy rodičů, kteří byli hned od prvního dne dost aktivní, řešení omluvenek, sžívání se s novou rolí v elektronické třídnici, která najednou obsahovala nové funkce, které jsem ještě neznala, a tak cokoli vyřídit trvalo dlouho a bylo to složité.
Další administrativní zátěží, která mi jako nováčkovi mezi třídními dala zabrat, byla agenda kolem inkluze. Mám ve třídě skoro třetinu žáků s nějakou formou podpory. Nestěžuji si, ostatní kolegové mají i více. Jak to zvládají, nevím. Já sama toho mám plné kecky. U každého dítěte s podporou třídní učitel sepisuje pro ostatní kolegy: jaká má konkrétní žák opatření a formu podpory, jak s ním v kterých předmětech pracovat, jak předcházet školnímu neúspěchu. Někdy jsou to dokumenty na několik stran. Následně pedagog situaci monitoruje a vyhodnocuje. Pokud se opatření plnit nedaří, navrhuje další postup. Tyto materiály nejsou veřejné – slouží jako interní podklad pro učitele, ale i tak musejí obsahovat vše důležité a všechny formality. Když si připočteme, že si k této administrativě zpravidla sedám kolem třetí–čtvrté odpoledne vyčerpaná z celého dne a s pískáním v uších, je opravdu složité držet nit a psát smysluplně.
Dřív ve školství bývalo zvykem, že nezkušený třídní učitel dostal svého „mentora“ z řad těch zkušenějších, který za to dostal nějaký ten menší finanční bonus. Teď na to není čas ani peníze, alespoň ne u nás. Skoro všichni máme kvůli personálnímu nedostatku nadúvazky, a i když jsou mí kolegové z většiny velmi nápomocní, vím, kolik toho sami mají, a proto se radši snažím na všechno přijít sama a neotravovat je.
Došla jsem k tomu, že největším problémem třídnictví je v podstatě nulová podpora. Jsem zvyklá, že i v jiných oborech bývá občas využívána osvědčená metoda „plav, nebo se utop“, ale nemůžu nemyslet na to, jak by při vhodném proškolení všechno bylo lepší a plynulejší. Metodou pokus-omyl jde prostě všechno pomalu a nějakému pocitu work-life balance to také zrovna nepřidá. Když navíc pak třídní učitel vidí svou odměnu na výplatní pásce, radostí vážně neskáče.
Mám prý být ráda - není to tak dávno, co byl za třídnictví příplatek doslova pár stovek. Dnes je stanoven podle počtu dětí ve třídě, takže maximální příplatek jsou 3 000 Kč hrubého při počtu 30 dětí. Jestli je to adekvátní, nechám s dovolením posoudit čtenáře.
Třídní učitel je zároveň vždycky první na ráně, když si chce rodič popustit páru a obvinit školu prakticky z čehokoliv. Popravdě jsem nečekala tak velkou míru neúcty, agresivity a arogance, jakou někteří rodiče projevují. Někdy mám pocit, že část rodičů proto, že platí daně, bere učitele jako službu a chová se k němu jako k osobnímu asistentovi a ne jako k partnerovi. Jen robota by asi takové chování nemrzelo nebo neštvalo. Za to, co všechno pro děti děláme, často nad rámec a často zadarmo, přichází převážně nevděk a pohrdání. To je jednosměrná jízdenka k vyhoření.
Učitelé často říkají, že s dětmi se ještě nějak vyjít dá, i když je to čím dál složitější, protože z domova občas postrádají návyky, které jsou pro soužití ve skupině nutné. Skutečným oříškem jsou ale rodiče. Jsem hrozně vděčná za všechny, kteří ještě umějí pozdravit, poděkovat nebo poprosit. Dřív to snad býval standard, dnes už dávno ne. Některé situace, které ve škole řeším, jsou zároveň tak bizarní, že mi je nevěří ani doma. Pro ilustraci připojuji několik anonymních příkladů z praxe:
- rodič prohlásil, že na třídní schůzky chodit nebude, ale požaduje pravidelná hlášení od učitele samostatně do mailu.
- rodič chtěl poslat informace z webových stránek školy. Když jsem mu poslala konkrétní odkaz na článek, kde je najde, odpověděl, že se mu to nechce číst.
- rodič nesmlouvavě požadoval pro své dítě konkrétní místo ve třídě bez ohledu na potřeby ostatních žáků.
- rodič chtěl, abych jako učitel jeho dítěti na 2. stupni zařizovala ve škole obědy, přihlašovala a odhlašovala je, když je nemocné.
Interakce s některými rodiči je strašně vyčerpávající a stojí učitele síly, které by mohl věnovat výuce a přípravám na ni. Po žabomyších kauzách, pasivně-agresivních zprávách, které postrádají třeba i oslovení, mívá pravidelně každý druhý chuť to zabalit. Myslím, že se mnou budou souhlasit i lidé z jiných oborů, ať už jde o zdravotnictví nebo třeba sociální sféru. Vzájemný respekt a úcta je třeba. Jinak se z práce stane zbytečně peklo.
Abych nebyla jen negativní, máme i skvělé rodiče, kteří nám dávají energii na zvládání těch náročnějších. Třeba jedna maminka - vždy milá a zdvořilá, která mi stále opakuje, že kdybych od ní cokoli potřebovala pro práci s jejími dětmi, mám hned napsat. Při každé příležitosti mi také za mou práci děkuje a pochvaluje si, že její děti chodí do školy rády a jak moc se škola od jejích studentských let změnila k lepšímu. Stačí jedna taková pochvala a hned se to všechno dá zvládat lépe. I ty stohy papírů. I náročná příprava. I ranní vstávání. I ta smutná výplata. Proto zatím jako třídní učitel držím. Pro děti, pro fajn rodiče. Pro vyšší smysl. I když někdy je to fakt těžké.
Chápu, že rodiče jsou dnes pod velkým tlakem a snaží se pro své děti dělat maximum. Vědomí, že to vlastně někteří ani nemyslí špatně a arogantně se chovají spíš z neznalosti nebo kvůli nepochopení role učitele, mi v praxi dost pomáhá. I tak je to ale vyčerpávající a ani to není omluva pro neuctivé chování. Moc by pomohlo neřídit se jen emocemi a nepsat učiteli pod jejich vlivem, ale později, až emoce opadnou. Nic zpravidla nebývá tak horké, jak se zprvu zdá.
Nemyslím, že by měl rodič pasivně přijímat cokoli a bát se ozvat, když se něco děje nebo když něčemu nerozumí. Měl by to ale udělat slušně a respektovat i druhou stranu. Když budu dítě učit, že má vždycky pravdu a paní učitelka je slepice, a že si na ni došlápnu, kdyby po něm náhodou něco chtěla, co si odnese do života? Jak bude vycházet s nadřízenými, s kolegy, jak se bude chovat ve vztahu, jak bude zvládat případný neúspěch?
Děti si z nás berou příklad. Měli bychom se proto snažit dát jim ten nejlepší. Je koneckonců na nás, co si do života odnesou za vzor. Jestli slušnost a vzájemný respekt, nebo hrubost a agresivitu.
