Článek
Jako ještě celkem mladou a nadšenou učitelku mě v prvních měsících po nástupu za katedru překvapila spousta věcí. Interakce s žáky i rodiči byla úplně jiná, než jsem čekala, přípravy zabraly mnohem víc času a práce, než jsem myslela, začalo mi pískat v uších, usínala jsem vysílením před devátou večer, čas se podivuhodně zrychlil a získala jsem konstantní pocit, že nestíhám. K tomu všemu mě ale překvapilo třeba i to, kolik práce zadarmo se od učitele očekává. Pro někoho jako já, kdo pracoval i v jiných oborech a má tak možnost srovnání, je to do očí bijící. Nechám stranou hromadu (zbytečné) administrativy, která společně s přímou pedagogickou činností běžně přesahuje 8 hodin denně, exkurze a výlety, které se neproplácejí, i další neplacené povinnosti, v tomto textu bych se ráda zaměřila na takovou drobnost, jako je výzdoba třídy. Malé věci, které (pokud nejste sami učiteli) možná ani nepostřehnete.
Veškeré věci navíc, plakáty, edukační materiály a další pomůcky si platí učitel ze svého. Škola mu na tyto věci zpravidla nedá ani korunu - nezřídka však chodí vedení před začátkem školního roku kontrolovat, jak jsou třídy vyzdobeny a případný spořivý učitel dostane na koberečku vynadáno.
Jsou školy, kde dostávají pedagogové za vzornou přípravu třídy nějakou tu kačku k platu ve formě odměn, jsou ale i takové, kde nedostanou vůbec nic a automaticky se očekává, že i tak utratí stovky až tisíce ze svého za to, aby se děti ve třídě cítily dobře (v horším případě aby měly co demolovat). Já sama učím kromě jiného také dějepis. Dostala jsem úplně holou učebnu. Po letech v soukromé sféře mi přišlo absurdní, že bych sama měla financovat pomůcky pro děti, ale pak jsem vyměkla. Nechtěla jsem kvůli špatně nastavenému systému demotivovat žáky hnusnou a nepodnětnou třídou. Slovy kolegyně: „Děláme to pro ty děti. Ať jsou tu rádi a ať je to baví.“
Jsou to krásná slova, ale zároveň je mi z nich trochu smutno. Je to totiž přesně ta věc, na kterou naše školství spoléhá - na osobní nasazení pedagogů na úkor sebe sama, na jejich lásku k předmětu a k dětem, na jejich osobní odpovědnost a čest, která jim to nedovolí „ožulit“. V mém okolí neznám ani jednoho pedagoga, který by žákům sám ze svého nikdy nic nedal. V jiných oborech těžko představitelné, ve školství běžná věc.
Sama jsem nakonec udělala z nehostinné třídy docela útulné místo a jako zlatý hřeb vytvořila grafiku přes celou stěnu, která vysvětluje různé dějinné souvislosti - s fotkami, mapkami a interaktivními rámečky. Co jsem mohla, to jsem vyráběla sama a stálo mě to tak hlavně můj čas. Přesto byly věci, které jsem vyrobit nedokázala, nebo by se to časově nevyplatilo - takové jsem koupila. Celkem jsem za všechno utratila asi patnáct stovek, což je spíš na dolní hranici toho, co mí kolegové na výzdobu třídy dávají, přesto je to částka, za kterou jsem třeba mohla nakoupit a uvařit své rodině výborné jídlo nebo je vzít na menší výlet. Jen pro orientaci, jako aprobovaná učitelka druhého stupně mám plat cca 35 tisíc hrubého v Praze, takže na svém rozpočtu cítím doslova každou chybějící korunu. Občas k tomu sice dostanu i nějaký bonus, ale jde o nenárokovou položku ve výši stovek nebo pár tisíc, které mohu nárazově dostat, ale také nemusím. V každém případě plat hluboko pod pražským i celorepublikovým průměrem.
Zatímco jsem uvažovala nad tím, zda koupit ještě další plakát nebo spíš pořídit hezkou skříňku důvěry pro žáky, aniž bych za to něco čekala, napadlo mě, jak moc je tímhle způsobem myšlení prolezlý celý český vzdělávací systém. Učitelé mají být nadšenci, kteří pracují pro vyšší ideály a z přesvědčení. Srdcaři, kteří pro děti dělají kolikrát víc než jejich vlastní rodiče, ale kdykoli se ozvou, že by za to chtěli být také oceněni, sklidí posměch ze všech stran. Respekt? Úcta? Vděčnost za věci nad rámec? Nečekejte. Smutné je, že učitele nedokáže ocenit ani ministerstvo školství, natož se za pedagogy postavit v jakékoli veřejné debatě.
Chápu ale i rozhořčení lidí a názory, proč učitelé „brečí“, když jde na školství „tolik“ peněz. Je fakt, že navzdory vládním snahám na něm co nejvíc ušetřit, jde stále o relativně velké peníze. Jenže se nedostanou tam, kde jsou potřeba - do škol. Obrovské částky se zastaví na ministerstvu, u nejrůznějších „expertních“ skupin, organizací a konzultantů, kteří často nikdy neučili, ale vědí „nejlépe“, jak to dělat.
Další bezednou dírou, která spolyká miliony, je inkluze a její takzvaná podpora. Zrušil se systém speciálních škol, který dlouhodobě fungoval a místo něj se najali asistenti, kteří, ač jsou špatně placení, představují dohromady pro rozpočet školství nezanedbatelnou položku. Výsledky inkluze jsou přitom mizerné. Proč? Protože takhle to prostě nefunguje a ani nemůže.
Učitelé na nesmyslnost tuzemského pojetí upozorňovali od samého začátku, ale nikdo je neposlouchal - ministerstvo si prosadilo svou. Pedagogové tak teď s obrovským úsilím zachraňují nezachránitelné, sestavují několik variant testů podle obtížnosti žákům na míru, aby měl každý možnost uspět, řeší nekonečné kázeňské problémy včetně fyzických napadání, pracují s dětmi s fyzickým handicapem, s těžkým autismem, s dětmi s nejrůznějšími medikamenty včetně psychofarmak nebo s cizinci, kteří nemluví (nebo nechtějí mluvit) česky, ale musí být nějak hodnoceni.
Výsledek? Navzdory snahám pokles kvality výuky pro všechny, protože pokud máte ve třídě 30 žáků a z toho 13 má nějakou diagnózu vyžadující specifický přístup, opravdu se to zvládnout nedá. Při tom všem zároveň pozornosti uniká jedna velmi důležitá skupina dětí - ti nadaní, nadprůměrně inteligentní, kteří by také potřebovali specifický přístup a čas učitele navíc, ten jim ho ale většinou nemůže dopřát (byť by chtěl), protože má plno práce s dětmi na druhé straně spektra. Asistentů je stále nedostatek, a pokud už ve třídě nějaký je, většinou nemá hlubší pedagogické vzdělání a moc toho nezmůže.
Systém je tedy nefunkční a navíc stojí spoustu peněz, které by se daly využít smysluplněji. Bohužel se zdá, že to nikoho na důležitých místech nezajímá a místo zamyšlení nad špatným nastavením se prsty ukazuje na uštvané učitele, kteří jsou v řetězci úplně vespod a musí realizovat často nesmyslné požadavky od těch, kteří se za katedrou nikdy neocitli.
Učení v dnešní době znamená extrémní psychickou zátěž a opravdu je to zaměstnání jen pro otrlé jedince. A pak ještě přijde taková třešnička na dortu ve formě toho, že i blbý globus do třídy si kupujete ze svého. Možná je to detail, ale slouží jako krásný příklad absurdnosti současného stavu.
Situace ve školství je podle mého názoru dlouhodobě neúnosná a systém aktuálně stojí na dvou skupinách lidí - na starší generaci zkušených učitelů, která už je ale mnohdy vyhořelá a unavená nejen systémem, ale i chováním současných dětí nebo některých rodičů (díkybohu za ty slušné!) a na skupině mladých, kteří svou práci chtějí dělat poctivě a moderně, ale v byrokratickém absurdistánu jen přeskakují klacky pod nohama za mizerné peníze, takže jim po čase dojde trpělivost a odcházejí dělat něco jiného s menší odpovědností, psychickou náročností a důstojnější výplatní páskou.
Tohle by si měli uvědomit ti, kteří o našem školství rozhodují. Nebezpečí, že za pár let nebude mít kdo učit a kvalitní učitel bude spíš úkaz, je zcela reálné. Schopný, pracovitý a inteligentní člověk uspěje v jakémkoli oboru, tak proč zůstávat tam, kde si ho neváží? Přitom by stačilo docela málo - vytvořit učitelům podmínky pro to, aby mohli dobře dělat svou práci. Motivovat je adekvátním ohodnocením. Proplatit jim vybavení do třídy nebo je ocenit za školní výlet, na kterém pracují zadarmo 24/7. Respektovat jejich práci. Naslouchat jim. To oni znají neduhy dnešního školství lépe, než kdokoli jiný. Pokud tohle stát neudělá, promarní ten největší potenciál, který naše země má - bystré mozky, které by toho při správné stimulaci ze strany dobře zaplacených a nevyhořelých pedagogů mohly hodně dokázat.
