Článek
Co? Že můj klid někdo narušuje zvenčí? Toto má být moje pravda? Ne.
Já sám jsem klid, co tvoří klid. Uvnitř i navenek. Vedu sebe sám a umetám překážky na vnitřní cestě. Pozoruji se. Zjišťuji, co mě znervózňuje. Nastavuji si zdravé hranice.
Nahlížím na to a zkoumám. Ten vzorec. Co tu je zakořeněn. Co je spjatý s naším rodem. Co prolíná cestu napříč všem generacím. Uchopuji jej. Je popsán. Křivdami, vinami, studem, vypočítavostí, mstou i záští.
Toto vše se hádá s mojí duší. A ona se nemůže naplno projevit. Je obehnaná tou zdí slepenin.
Já vypořádávám jednu po druhé. Když padne křivda, je tu vina. Zdá se, že je to nekonečná řada.
Ale ta práce je nutná. Vykonám ji.
Na konci té cesty je hřejivá záře. Její teplo příjemně hladí. V tom světle není nenávist.
Vše je vyrovnáno. Kameny odvaleny, kamínky umeteny.
Jdeme k tomu světlu s nadějí a láskou. Cesta, co nás vede je mnohdy klikatá a nepřehledná.
Avšak docházíme cíle s laskavou péčí sebe.
S úsměvem AnJel.
