Článek
Chtěla spravovat svět, přitom sama nebyla spravená. A svět volá: „Hej, sprav sama sebe.“ A podívala se do hlubin.
Čas zastaven. Jen těžké můry vycházejí z jejího nitra.
Co tu dělají? Co tu dělám já?
A s odvahou šla jim v ústrety. A neuhnula, když cenily svá zubiska. Ona věděla, že spraví sebe a svoje rody. Ty rody stojí za ní a v nich převeliká síla. Ona, ač sama, sama tu není.
Ta holá pravda okolo a v ní se ukazuje. Už drží své žezlo, už není proč se trápit. V osvobození sebe nachází klid. Klid je to, co náleží jí. Co vybojovala si.
Svůj posvátný prostor, co uhájila si. Před příšerami zvenčí. Před příšerami uvnitř.
Stojí tu zdánlivě sama. Mírem a pokojem obklopena. Poznává, že to je místo, kde žije věčně.
Přijde na okamžik a konečně dochází až sem. Mise je splněna. Ale tím to nekončí. Tím znovu vše začíná. V počátku.
S úsměvem AnJel.
