Článek
Vidím zkostnatělý systém, co svazuje ti ruce. A ty nevíš, jak z něj se dostat. Ač snažíš se mu vyhovět, nevyhnutelně se blížíš k bodu, kdy řekneš dost.
A uděláš ten krok, cos tušil dřív, že je nutné udělat. Už se nenecháš uzurpovat. Od nikoho. Od ničeho.
Zůstáváš ve vzduchoprázdnu. A tady léčíš vše, co je třeba doléčit. I když sám, přece šťasten.
A hledáš další krok. Bod, ke kterému „musíš“ dospět. Ano, jsi tam. Ta bublina, co jest okolo, je nutná. Pro tvůj vývoj.
Ten růst se uskutečňuje v tichu sebe. Tam nacházíš své postoje, své city, pocity a vše, co tu chceš žít. V každodennosti.
Nezávisle na něm. Na systému, v kterém nemohl jsi se pohnout. Co zahubil by tě.
A tak vstáváš a vítáš každého probuzeného.
S úsměvem AnJel.
