Článek
Nechci dál žít pocitem, že jsem zneužívána a znesvěcena. Ten pocit ve mě už umřel.
Nadechuji se nově. Do nového dne svého života.
Něco ve mě umřelo. Pokládám poslední střípek na tu mohylu. Pranýř sebetrýznění. A pocit nedostatečnosti. Nehodnosti.
Jsem větší. Větší než tyto pocity rozklíčenosti a nejistot. Dokážu je překročit. Přejít. Projít jimi. Ty pocity nic dobrého pro mě nepřinášely. Házím je do ohně, co spaluje to nečisté.
Vše je spáleno. Byly tak hluboko ve mně. Já na ně vždy narazila. V kořenech svého života. Už odkryly se. Bolest nechtěného vyplavala na povrch. Já uviděla, co se tisíce roků skrývalo. A narušovalo mou stabilitu.
V tom, abych si mohla věřit. Abych důvěřovala síle Země a Vesmíru, co mnou proudí. Kdysi dávno byla ta síla podkopána, zahlušena, vypálena, aby nemohla proudit. Aby žena se necítila ženou, rovnocennou muži.
Nastává čas znovuzrození. Žena bere si svou sílu zpět. Je svobodná.
S úsměvem AnJel.
