Článek
Boříme zdi v nás postavené. Ty, které nejdou k našemu srdci. Děláme mu prostor, aby se mohlo v klidném míru otevřít. Mírně. Mírumilovně. Snažíme se utvořit místo, co už tam dávno je nachystané. Jen přes zdi nenávisti, nelásky, nevědomosti nemohlo dýchat.
Svobodněji.
Na některé zdi bereme velikou palici a tlučeme tak dlouho, než zeď povolí. A padne. Někdy upadneme s ní. A pomalu se zvedáme. Abychom mohli dodělat, co jsme započali. Co sami po sobě chceme docílit. Zacílit a trefit.
Vykopat ze sebe pochyby, ne-sebehodnotu, méněcennost i faleš. Vše musí být pryč a vyčištěno. Jde to z nás.
A někdy nám z toho není dobře. Když vidíme, co uvnitř máme.
Podporujeme ty ušlechtilé myšlenky, co nás vedou. Cestou tmy za sluncem.
Naše bytost je prosvětlená tím světlem. Je jemná a éterická. Jsme vedeni proléčit vše. To podstatné i to malicherné.
Abychom mohli zářit. A svým světlem přispívat k velkolepému dílu. Dát svůj dílek k ostatním. Bude se lesknout a třpytit láskou, co je do něj vložena.
S úsměvem AnJel.
