Článek
Na malý okamžik jsem ji zahlédla. Tu sílu, co v nás dříme. A chce se projevit. Projevuje se a ukazuje se nám. Je tak dobrá, vychází z nitra samotné Země.
Prolíná se námi a s námi v jednu velkou sílu. Je ohromující a mocná. Kdyby námi proudila naplno, my nevydržíme. Proto ji zjemňujeme naší esencí, co je jako tenounká zlatavá nitka. Ta v nás vibruje. To stačí.
Abychom ji pocítili. Abychom jí porozuměli. Abychom se s ní spojili a ona nás vedla.
Dovedla tam, kde máme být. Spojeni s ní.
Ta síla je občerstvující, necháváme se jí kolébat. A tvoříme, co je nám nejbližší. Blízké. Naší duši. S lehkostí. Ona nás nadnáší. My pomyslíme a máme.
Sáhněme si po tom. Nehledejme. Vybírejme.
Nehledáme. Vybíráme. A žijeme to.
Je uspokojující. Pocit sounáležitosti. Se svým životem.
V překypující síle, co námi proudí. Ten proud živoucího života, který usměrňujeme. Svým naladěním. Svými dobrými pocity. Ze sebe; z našeho života, co námi protéká.
Rozvolňuje se, obtéká překážky, co jsou mu kladeny našimi nevědomými vzorci.
Tepe a žije. Jsme za něj vděční.
S úsměvem AnJel.
