Článek
Byla to taková valašská stařenka… silný moravský přízvuk a silná víra v Boha. A silná skleróza, takže její repertoár rozhovoru se skládal z cca pěti až deseti vět:
„Dneska mě, sestřičko, všechno bolí“
„Dneska nemám vůbec hlad, sestřičko“
„A vy jste která, sestřičko“?
„Zavolejte dceři, sestřičko, kdy už přijde domů“
A hlavně: „Sestřičko, proč si pro mě nejde ta zubatá?“
Paní Beskydská (jméno změněno) žila v panelákové garsoniéře blízko sídla naší organizace, takže jsme k ní mohli chodit často. Minimálně 3× denně, a na co nejdelší dobu, aby nebyla přes den sama. Domluva byla taková, že když nám vypadne klient a vybyde pauza, vyplníme ji paní Beskydskou.
Starala se o ní dcera, která bydlela ve stejném domě o dvě patra výš, ale byla pracovně velmi vytížená a chodila domů pozdě.
Život paní Beskydské se postupně scvrkl na gauč, na kterém v noci spala a přes den seděla, na přenosné WC hned naproti gauči a noční stolek u gauče, na kterém měla vše potřebné – jídlo, pití, léky, brýle, kapesníky, časopisy a knihy, telefon, TV ovladač, hřeben. Náplní naší práce bylo zkontrolovat klientčinu hygienu a vůbec stav, příp. poklidit, doplnit zásoby jídla a pití na stolek a dělat společnost. Někdy jsme si zpívaly, někdy povídaly o rodném kraji (protože já su taky z Moravy!). A taky jsme se měli pokusit se do ní dostat nějaké jídlo, většinou jsme skončili u Brumíka (piškotový dortík) máčeného v čaji s množstvím cukru, které by zabilo vola. No ale co, paní Beskydské bylo přes devadesát, a i kdyby ji měla skolit zrovna cukrovka (kterou neměla!), hlavně že si dopřála něco, co jí chutnalo. Ona sama totiž už chtěla, aby ji už něco, cokoli, skolilo. Jak si nepamatovala, co je za den nebo denní dobu, jestli jedla a jestli dotyčná pečovatelka, která u ní je, už u ní byla nebo ne (ten den nebo vůbec), vždy věděla naprosto přesně jediné:
Že si pro ni „ta zubatá pořád nejde“.
Myslím, že si v hloubi duše doopravdy přála už nemít bolesti a nebýt na obtíž dceři a že se smrti jako evangelická křesťanka nebála. A že její výchova k úctě k životu a její valašská nátura a smysl pro humor jí nedávaly jinou možnost, jak o smrti mluvit, než jako o té Zubaté.
Za svoji praxi jsem potkala mnoho klientů, kteří smrt přivolávali. A mnohým bych ji vroucně přála, ne proto, že jsem je tolik neměla ráda, ale právě proto, že jsem je ráda měla. Zažila jsem klienty, kteří trpěli tak nesnesitelnými bolestmi, že z přemíry léků na bolest měli halucinace a bludy. Zažila jsem klienty, kteří leželi několik let v posteli odkázáni na výměnu inkontinenčních pomůcek a na krmení s vyhlídkou na to, že se nic nezlepší, ale ani ještě dlouho nezhorší, že takhle budou do toho stropu zírat ještě roky. Zažila jsem klienty, kteří byli psychicky na dně z vědomí, že jsou na obtíž, že ničí život svým dětem nebo partnerům (jakkoli to byla pravda jen zčásti nebo vůbec). Vůbec nejhorší typ byli klienti, kteří nevěděli, co činí (z různých příčin – onkologické onemocnění nebo Alzheimer…) – dokázali být na své nejbližší zlí, dokázali jim nevědomky dělat naschvály, od plivání po nich a nadávání jim, přes roztírání nebo pojídání vlastních exkrementů po nářek a psychické vydírání… Zažila jsem klienty, kterým ještě nemoc potíže nedělala, ale už věděli diagnózu a špatnou prognózu a už zavčasu hledali způsob, jak důstojně své trápení ukončit. Zažila jsem finanční nabídky, když jim pomohu. A ne že by člověk nebyl v pokušení – ne kvůli penězům, ale aby pomohl ukončit někdy nesnesitelné utrpení.
Nejde to.
Nejsem etik a nebudu zde rozebírat otázky eutanazie aj. Život je dar, podle mého názoru od Boha, a nikdo nemá právo si sám vzít to, co dostal. Jakkoli chápu touhu tak učinit.
Jediná cesta je být s trpícím až do konce. A možná si přát, aby zubatá příchod zbytečně nenatahovala. Modlit se za tzv. dobrou smrt. Za smrt v pokoji, smíření a naději. I to je naše práce.
