Článek
V neděli se jela Velká pardubická a jako každoročně se v diskuzi u článků, které se této události týkaly, rozhořela plamenná diskuze o týrání zvířat. Nechme teď stranou debatu o tom, zda je Taxis zbytečně obtížná překážka nebo zda by ho měli mít koně i jezdci možnost trénovat. Podívejme se spíše na to, jak alibistický je dnes vztah ke zvířatům v poměrně velké části společnosti.
Na úvod říkám, že nejsem vegan ani vegetarián. Hluboce však smekám před lidmi, kteří dokážou postavit životy zvířat a zdraví naší planety nad své sobecké zájmy. Tak to prostě je. V dnešní době už se vegani prostě nemusejí obávat nedostatku některých živin a je třeba si přiznat, že jíst živočišné produkty je prostě u naprosté většiny osob pouze egistické rozhodnutí.
Naopak co mi hlava nebere, je vegetariánství. Zatímco veganství má hluboký jak etický, tak ekologický rozměr, vegetariánství je dle mého názoru čistý alibismus. Kráva mléko dobrovolně nedává, je jí bráno. Zatímco maso lze konzumovat způsobem, kdy se tele narodí na louce, prožije pěkný život a pak je zabito a zpracováno na maso, u mléka se toto neděje. Jeho získávání je podmíněno otřesnými životními podmínkami zvířat, kdy je kráva opakovaně oplodňována (znásilňována), tele jí je odebráno v příliš brzkém věku a zvíře rok za rokem živoří na minimálním prostoru v kravíně. Po pár letech je mléčná kráva stejně zabita, protože staré krávy se vážně nenechávají na dožití pást na louce. To jen ve stručnosti, debatu o produkci skleníkových plynů a ekologických rizik spojených s výkrmem dobytka si nechme zase na jindy. Život mléčné i masné krávy končí předčasnou smrtí, mléčná má za sebou delší, ale o to horší život.
A teď z jiného soudku. Vždy po Velké pardubické se strhne řada diskuzí o tom, jak by měl být tento dostih či rovnou celý sport zakázán, jak jde o týrání zvířat apod. Nejhlasitější jsou povětšinou lidé, kteří hledají senzaci, chtějí se zviditelnit, o koních ani dostihovém sportu neví téměř nic, ale mají potřebu morálně se pozvednout nad ty „ubožáky“, co pro peníze nechají zemřít koně.
Tak v první řadě, dostihy v ČR se vážně nedělají pro peníze. Ačkoli se může zdát výhra lákavá, přípravu koně na tento závod ani zdaleka nepokryje. V ČR jsou prostě dostihy sportem pro lidi, kteří mají koně rádi, obětují tomu všechen svůj (i volný) čas, peníze a často i zdraví. Jinde je situace třeba jiná, ale v ČR vážně nejde o zlatý důl, kde by si někdo našetřil na novou jachtu.
Zároveň toto nemohou dělat lidé, kteří by koně nemilovali. Ano, občas při tom nějaký kůň zemře, občas zemře i jezdec, stejně jako při jiných adrenalinových sportech nebo aktivitách. Že tady umře i nevinné zvíře je pak opět častý argument těch, co by dostihy nejraději zakázali. Kůň, který by se bez dostihového sportu pravděpodobně vůbec nenarodil, kůň, o kterého se někdo láskyplně mnoho let staral, který dostal tu nejlepší péči a který má po dostihové kariéře o dost větší šanci na ono pohodlné stáří na louce, než jakákoli mléčná kráva nebo slepice. Ano, při dostizích umírají koně, je to smutné, je třeba debatovat o tom, jak tomu předcházet, ale jedná se o jednotky případů, které nelze srovnávat s tím, jak se chováme k ostatním zvířatům.
Dalším, zcela bezprecedentním příkladem neetického zacházení se zvířaty je totiž chov psů. Zatímco takový dostihový kůň má obvykle velmi dobře zajištěn své přirozené potřeby, jako je kvalitní strava a dostatek pohybu. Mnoho psů si o tom může nechat jen zdát. Zároveň se nikdo moc nepozastavuje nad samotnou problematikou šlechtění, kdy dochází např. u krátkolebých plemen k situaci, kdy se za všeobecného uznání množí psi, jejichž život bude mít horší kvalitu jen kvůli tomu, že jsou roztomilí. A to, že nemohou pořádně dýchat, je už každému jedno. Debaty o týrání chovem jsou zatím v plenkách, ale pokud bychom to nechali na přírodě, krátkolebá plemena by velmi rychle vymizela. Koně ne, ti by byli asi huňatější a ne tak rychlí, ale jejich porody jsou vesměs bezproblémové a s dýcháním také potíže nemají. Kdo chce odsuzovat dostihy, měl by tak nejprve odsoudit to, jakým způsobem se chováme ke zvířatům obecně, a to nejen k užitkovým, ale i těm, které si pořizujeme pro potěchu aniž bychom se zamysleli nad kvalitou jejich života.
