Článek
Tento čtvrtek a následující dny se široká veřejnost mohla podívat na klauzurní práce studentů. Protože jsme nedávno navštívili výstavu malířky, kterou galerista objevil právě na klauzurách, řekli jsme si s manželem, že k umění je přece třeba přistupovat s otevřenou myslí a bez předsudků. Vyrážíme.
Již před vstupem nás ovane umělecká atmosféra. V ledovém vzduchu se ze studentského klubu line vůně trávy, nicméně se tím nenecháme rozhodit. Vždyť třeba práce Stanisława Ignacy Witkiewicze, který ke svým obrazům často připisoval i to, pod jakou drogou během tvorby byl, patří k zajímavým kouskům polské avantgardy. U vrátnice si vezmeme orientační mapku a začínáme ve sklepě, v ateliérech Intermédií.
„Tady to jenom prolítneme, chci se podívat hlavně na obrazy,“ dí manžel, příznivec surrealismu. To ještě netuší, jak moc surrealistického zážitku se mu v následujících chvílích dostane. U instalace s názvem Stěhování mamuta se však nakonec přeci jen chvilku pozdržíme. Krabicová instalace mě sice příliš nezaujme, ale film, ve kterém lidé strkají ruce do krabic s hřebíky a matičkami v železářství, má něco do sebe. Probouzí emoce, nepříjemný pocit, který si každý dokáže vybavit, a snad i nese nějakou symboliku. Ke geniální Sibyl Williama Kentridge to má sice ještě daleko, jako studentská práce ale oukej, dokážu si to představit třeba v regionální galerii.
Pokračujeme do tradičních ateliérů. Největší bizár jsme očekávali od intermédií, bude to tedy už jen lepší. Nebo ne? Chodby jsou plné lidí, kteří se proplétají mezi sebou a neskutečným bincem, který panuje kolem. Rozdělané sochy a o zdi opřená umělecká díla jsou logická, nikdo to nebude tahat domů, jenže naprosto zničené záchody, tagy počmárané zdi a pach cigaret navozují spíše dojem squatu, než umělecké školy.
Kromě pohozených smetáků tak lidí strkají třeba i do figuríny Ondřeje Navrátila, která kreslí komiks. Komiks, na kterém autor pracuje již dva roky a stále není hotový. Pomalu se prý dostává do kolorovací fáze. Jako špatné to není, ale to vážně dělá dva roky na jediném komiksu? A ještě to pořád nemá hotové? To vtipné postavičky z posbíraných zvířecích kostí snad tolik času nezabraly. Alespoň se u toho autorka prošla v lese. Ale vážně jsou tyhle ezo blbosti to nejlepší, co jsou schopni vytvořit studenti nejznámější české umělecké školy?
Dojem zmaru vrcholí ve dvou největších malířských ateliérech. Uprostřed místností si totiž studenti zbudovali jakési provizorní „ležení“, povalují se po židličkách a stolcích, pokuřují a s prominutím chlastají. Jenže jejich zjevná snaha o odlišnost se míjí účinkem, když všichni vypadají stejně. Naprosto stejné piercingy, tetování s rádoby hlubokým významem, retro sestřih, nepadnoucí oblečení z letenského sekáče a ručně balená cigareta – a máme tu umělce. Nejednoho. Učitelé jsou přítomni, nic nenamítají. Kvalita prezentovaných malířských prací bohužel odpovídá stavu studentstva. Nezajímavá a podprůměrná, s celkem ubohou snahou šokovat věcmi, které už dnes nikoho nepřekvapí. Ne, milí zlatí, když Gustave Courbet namaloval v roce 1866 obraz s názvem Počátek světa, možná to ještě někoho šokovalo. Dneska už holt lidské pohlavní orgány zas tak nepřekvapí, ani když k nim přidáte jizvy po amputaci prsou u transsexuálů. A kopie hadrových rukou Evy Koťátkové teprve ne.
Že nejde o letošní fenomén se můžete přesvědčit na na stránkách AVU, kde se studenti z minulých let vyjadřují na otázky, jako třeba čemu se věnují ve své diplomové práci nebo mimo ni. Najdeme zde např. následující odpovědi:
Naprostou většinu času trávím v ateliéru, kde se rozličnými způsoby snažím přesvědčit svůj mozek, že nemám povinnost tvořit
...samotný proces malby kombinuji s hrou, jejímž cílem je se neumazat. …
Také rád čtu, medituji a zanáším se vztahy s dalšími lidmi…
Snažím se vyřešit aktuální problémy lidstva.
Také cvičím orchideje a pěstuji králíky.
Na závěr je třeba říct, že studenti na tom nejsou technicky špatně. Anatomii i techniku mají zmáknutou, ale to, co předvádějí, vážně není hodno označení slovem studium. Jejich tvorba je v naprosté většině zbytečná, bez nápadu, se snahou šokovat, která se míjí účinkem. Z jejich děl je na první pohled zjevná neschopnost kontinuální soustředěné práce, absence trpělivosti a neschopnost zaměřit se na detaily.
Jenže ryba smrdí od hlavy. Aktuální stav není chybou studentů, ale učitelů a vedení, které by mělo působit jako jejich průvodce a navést je na správnou cestu. Aby mezi cvičením orchidejí a snahou se neumazat našli chvilku i na uměleckou práci. I tvorba uměleckého díla je totiž práce, byť kreativní. Sebestředné výtvory s nulovou reflexí toho, jak působí na okolní svět, totiž nikoho nezajímají. Já tvořím, tvořím pro sebe, tvořím, protože musím, a protože možná chci něco říct světu. Možná je ale na místě zeptat se sám sebe, proč by to někoho mělo zajímat. Zda forma, kterou to činím, je adekvátní.
I přes otevřenou mysl lidí, kteří o současné umění trochu zajímají, tak odcházíme poněkud rozčarovaní. Vážně si někdo myslí, že tohle má nějakou hodnotu? Co mu studium na téhle škole vůbec dává? A proč to vlastně dělá? Samotný zážitek nám tak bohužel nezprostředkovala jednotlivá díla, ale návštěva školy jako celku. Bohužel, nepříliš pozitivní.
