Článek
Spánek, velké téma pro rodiče malých dětí. Sama jsem si dvakráte bojem se spánkem s dětmi prošla, a proto bych se s vámi ráda podělila o pár vychytávek, které u nás fungovaly. Obě děti od nějakých 9 měsíců uměly samy usnout a spaly celou noc. Upozorňuji však, že každé dítě je jiné a to i rodič.
Pro novorozence je spánek a příjem potravy v podstatě jedinými denními činnostmi. Pokud dítě netrápí bolesti bříška, tak jen spí, jí, blinká, čůrá a kadí, a to vše stále dokolečka. Je mu zcela jedno, jestli je den a nebo noc, budí se z hladu či z jiného nepohodlí a dožaduje se ukojení svých potřeb. Děti až do nějakého půl roku, či o fous déle se v noci zkrátka budí a je to normální. První půlrok se s nějakým celonočním spánkem rozlučte.
Dítě v tomto období většinou usíná s pomocí rodičů, ať už u krmení či různým kolébáním, zpíváním apod. Na nějaké učení usínání o samotě je ještě nezralé.
Postupem času dítko u krmení již neusíná a na ukolébávání je těžké, co teď? Nastává chvíle naučit dítě usínat samo. Někteří volí jednodušší cestu a to kočárek, či auto, jenže usínání v kočárku či v autě jen odsouvá problém. Jezdit za kažkého počasí povenku nebo drncat neustále doma přes prahy rodiče věčně bavit nebude, natož utrácet peníze za pohonné hmoty.
Jistě mě někteří rodiče za následující přístup budou chtít ukamenovat, zejména tací, kteří zastávají názor, že učit dítě samo usínat je nesmysl a dítě nesmí plakat ani vteřinku. Nebudou mě mít jistě rádi ani ti rodiče, kteří zastávají společné spaní s dítětem v posteli. Já tento přístup opravdu nezastávám. Jsem v tomto ohledu sobec a s dítětem v posteli bych se nevyspala. Jelikož se vyspat dostatečně chci, s dítětem v posteli nespím. Děti u nás spí od příchodu z porodnice u sebe v posteli a že by byly traumatizované, jsem si nevšimla.
Pokud dítě naučíte usínat samo, nebude problém, aby spalo celou noc. Když se dítě v noci probudí a nebude mít něco k řešení, kvůli čemu by se domáhalo vaší pozornosti, usne si zase samo.
Dítě se se schopností samo usínat nerodí a prvních pár měsíců vám nezbývá nic jiného než mu v tom pomáhat. Velkým pomocníkem je dudlík. Pokud zastáncem dudlíků nejste, budete ho pravděpodobně muset nějak dítěti vynahradit. Většina dětí potřebuje něco dudat, aby se zklidnilo. Děti bez dudlíků vyžadují ududlávání u prsa a nebo si třeba také žužlají prsty. Být dudlíkem dítěti pro maminku není moc praktické. Žužlání a dudání palce/prstů zas není vůbec zdravé ohledně vývoje úst i ruky. Navíc palec dítěti neseberete, narozdíl od prsa/dudlíku.
U nás byly obě děti zvyklé na dudlík. Při spánku přes den bylo nejdůležitější vystihnout okamžik únavy. Pokud se dítě dalo spát dříve než bylo unavené, byl to problém. Pokud se dítě dalo spát později, bylo to ještě horší. Když se zadařilo, stačilo položit dítě do postele, dát dudlík, dát šmudlací hračku, zazpívat, pohladit, pustit bílý šum a do minuty bylo dítě tuhé.
Večerní spánek byl jednodušší. Jednak tím, že jsme měli zavedený rituál. Rituál večeře - kaše, koupání ve vaničce a poté spánek. Děti už tušily, co se bude dít. Také večer bylo fajn, že už byla většinou tma a děti nic vizuálního nerušilo.
Než se však děti naučily, že se v postýlce spinká a neblbne, chvíli to samozřejmě trvalo. Pokud se nevychytal správný okamžik, byl to zezačátku boj.
Dítko jsem uložila do postýlky, chvíli zazpívala, pustila mu bílý šum, rozloučila se a šla. Chvíli jsem počkala. Pokud dítě v postýlce hopsalo, případně řvalo, přišla jsem, dítě opět uložila, uklidnila ho, řekla mu, že se spinká a zase šla, po chvíli opět a opět a opět dokola. Dítko sice nějakou dobu protestovalo, ale smířilo se se svým osudem a nakonec usnulo. Pokud se přeci jen stalo, že dítě opravdu nechtělo usnout a protestovalo velmi, netrápila jsem ho, vzala ho z postýlky a šli jsme si na chvíli ještě hrát, zabavit se něčím jiným a rozptýlit se. Po nějaké době jsem ho znovu zkusila dát do postýlky a znovu uklidnit. Po pár kolech se zadařilo, dítě padlo.
Někomu se tento přístup může zdát velmi drastický, zejména pro rodiče velmi citlivé na pláč. Sice je to „drastické“, ale opravdu to zabírá a dítě se usínat naučí. Záleží jen na vás, jak moc necháte dítě plakat a kdy za ním už půjdete. Pamatuju si, že jen jeden den to bylo opravdu špatné, nachodila jsem toho mnoho a chtěla jsem to vzdát, ale druhý den to bylo už o dost lepší. Postupně stačilo dítě opravdu jen položit do postýlky. Bez x hodin poskakování, uspávání a zpívání, z kterého rodičům upadávají záda či ruce a odchází hlas.
To bychom měli uspávání, ale co s tím celonočním spánkem?
Když je dítě maličké, budí se každých svých x hodin, ať je den či noc. Postupem času se interval mezi posledním večerním krmením a tím nočním začíná prodlužovat. Já jsem toto prodlužování sledovala a dodržovala. Pokud se výjimečně dítko probudilo o dost dříve než bylo zvykem, nic nedostalo, max. dudlík. Ududalo se a byl klid (samozřejmě že bylo už větší, po půl roce, už dostávalo přes den první příkrmy a přibíralo jak mělo). Postupně jsme se dopracovali k tomu, že spalo celou noc a žádné noční přikrmování nepotřebovalo. Dítko se vyspalo a my, rodiče také. Jak krásné.
Od té doby spí děti celou noc. Prvnímu jsme dudlík sebrali ze dne na den v roce a půl, kdy si rozsekl ret a měl ho lepený. Nebyl to až takový problém. První noc usnul asi po hodině a ráno se dříve probudil - nemohl se ududlat, ale po týdnu to bylo jako dřív.
U té druhé uvidíme, dudlík má jen na spaní a má ho dost ráda. Teď jí je dva a kousek.
Uvidíme, jak si vždycky se vším říkám, v osmnácti ho mít nebude.
A co vy a spánek dětí, byl či ještě je to pro vás boj?
