Článek
Mám kamaráda, jmenuje se Robert Fous, ale odvždycky se mu říkalo „Pesan“. Pesana znám od 15 let, kdy jsme se poprvé potkali na gymplu v Budějicích. Je z Písku, a tak bydlel na intru. Podle Mensa testů má IQ přes 160 a je fakt chytrej. A teplej. Ale to v 15 ještě nikdo nevěděl, ani on sám ne. Nebylo to na něm poznat. Je charismatický, trochu introvert, vypadá úplně běžně, mluví úplně běžně, bez teplýho přízvuku. Na tom matematickým gymplu jsme byli partička exotů, kteří šli později na matfyz. No dobře, tak úplně normálně nevypadal. Vypadal prostě jako matfyzák, jako my všichni.
Někdy kolem čtvťáku na matfyzu se do Pesana zaláskovala naše spolužačka a tam už neměl žádnou možnost vykličkovat, protože ona fakt chtěla. V té chvíli přišel Pesanův coming-out. A tak jsme se to dozvěděli i my. Před tím nikdo z nás nic netušil, protože z naší partičky šesti matfyzáků jsem měl holku jen já, ostatní v té době nedali holce ani pusu, když nebudu počítat pusu na čelo, kterou dostal kamarád stalker od svého objektu, když jsme ho silou odváděli z jejích kolejí, aby z toho nebyl průšvih.
Čas šel dál a jediný, kdo z naší partičky střídal partnery jak na běžícím pásu, byl Pesan. Pesan celkově pařil jak o život, žil v noci, přes den spal nebo programoval. Já se se svojí holkou rozešel po 6 letech a ze vzorného skautíka se stal bezprizorní matfyzák. Moje ex měla v posteli za měsíc nového, což mi Pesan oznámil jako vždy svojí brutální upřímností (která bolí, ale kvůli které si hodně cením) – on s ní v té době bydlel. „Čoveče, vlezu takhle k sobě do pokoje a tam vidím pod dekou 4 chlupatý nohy. To víš, Martina se přestala holit. Tak řeknu nazdar a vypadnu. Co teď jako mám dělat?“ Co mu člověk má odpovědět? „Víš co, jdem chlastat.“
A tak jsem propadl nočnímu životu. Pesan mě protáhl buzna bary, jako byla Stela, Valentino, Friends a Gejzír a on se mnou šel do Wakaty, 7Vlků, Akropole, XT3, Crossu, F2F a spousty dalších. Zažili jsme spolu spoustu koncertů, akcí v klubu, hulili jsme spolu poprvé trávu, prostě jsme spolu dospívali a z matfyzáků se postupně běhěm let stávali pařmeni. Prostě jsme spolu vyrostli. Bez nadsázky je to jeden z nejlepších kamarádů. Teď je to 30 let, co jsme se poznali.
Díky němu jsem pochopil spoustu věcí, například:
x) Vinohradská je pražská gaystreet, tj. dvě třetiny kluků, co tam potkáš po 8 večer, jsou teplí.
x) Pro teplý kluky je naprosto normální pozdrav „čau buzno“, a když se potkají dvě a víc buzen, tak je to „buzinec“.
x) Fotbalu pro buzny se říká buznafotbal.
x) Všechny buzny se navzájem znají, a pokud přijede někdo novej, tak je rozpoznanej a za týden se o něm ví všechno.
x) Každá buzna má radar, kterým na 99 procent zjistí jedním podíváním, jestli kluk naproti je taky buzna.
x) V Praze rozhodně není buzen 4% kluků, ale nejmíň 10%.
x) Půlka buzen v Praze má HIV a je lepší spát s někým, kdo má HIV a má virovou nálož pod kontrolou (s ochranou), než s někým, kdo na testech nebyl.
Prostě běžná buzna není tak háklivá na svojí teplotu, jak se nám snaží namluvit různí aktivisté. Buzny mají smysl pro humor, a často daleko lepší, černější než zbytek populace. Například jsem se dozvěděl, že heterosexualita je léčitelná, jen se člověk musí nechat léčit. A když se nenechá, tak umře. Zatím nikdo, kdo se nenechal léčit, nepřežil dalších 90 let. Buzny jsou celkově daleko přítomnější, žijící současným okamžikem, a když se vrátíte do buzna hospody třeba jen po týdenní nepřítomnosti, dostane se vám až vřelého přivítání – těch objetí. Jen varuju, nechoďte se vítat do darkroomu, pokud nevíte, do čeho jdete. A pokud tam jdete, nechte si na sobě kalhoty. Nebo aspoň trenky. A pokud nenecháte a jste dobrodružná povaha, aspoň si kryjte záda, nebo nechte kamaráda, ať vás kryje.
Jako bylo to 5 divokých let, nespočet zážitků a byla to naprosto paráda. Hrozně rád na tu dobu vzpomínám. Já se pak usadil a Pesan vlastně taky. Dneska sice pořád občas paří, ale jinak normálně pracuje, dělá vědu v AV ČR, vede skautský oddíl, má hrozně fajn přítele už 18 let. To, že je buzna, na něm pořád pozná málokdo, vlastně se od doby před 30 lety moc nezměnil, má jen víc vrásek a pár šedivých vlasů. Udržuje se v kondici, asi kvůli mladým klukům.
Občas spolu pořád zajdem na koncert, ale do trojky se svým přítelem už mě neláká, což dělal vždycky, když byl na plech. Teď naposled mě tahal na Pride a já mu řekl: „Hele ne, sorry, ta akce je na mě moc teplá.“ Asi chápete, že to nebylo tím, že jsem homofob. Je to tím, že demonstrace sexuální orientace, tak jak probíhá na Pridu, je prostě blbě. Všude duhový vlajky, nahý zadky, vykroucený tetky, pejsci, koníci, drag queens, transky, zdůrazňování orientace skoro při každém hovoru mi prostě přijdě blbě. Moc se mi líbí, jak zpívá LP, nebo jak zpíval Freddie, líbí se mi videa od Kovyho a poslední věc, co by mi mohla vadit na mladým Stropnickým, je jeho homosexualita. A kdyby byl průvod heteráků, kde by se vyřvávalo: „mám to rád ze zadu“ nebo „použitý trenky patří na nos“, taky by mi to přišlo blbě, nešel bych.
Prostě neuvažuju o lidech tak, že někdo je teplej, nebo není. Je to naprosto podružný detail, pokud mi to necpe každou minutu. Asi jako když je někdo vegetarián. To, co se děje s Pridem teď spoustu lidí otráví a je to medvědí služba gay komunitě. Vlastně LGBTQ+ komunitě. A exoti v LGBTQ+ komunitě, jako je Alžbětko, jsou snad ještě horší promo než Pride. Ale o tom až někdy příště.
Tak jo, zpátky k mému vyautování. Nádech, výdech… Tak jo, jsem heterák. Fakt kluci, Pesane, promiňte, je to tak. Chlapský tělo se mi nahatý jako vůbec nelíbí, ani trochu, ani moje… A ženský jo.
