Článek
Řev
Jsem velmi citlivý až přecitlivělý na zvuky. Miluju melodickou hudbu, ale i ticho. Lesní ticho. Fakt.
Věděli jste, že existuje kmen indiánů v Amazonii, který nezvládl ještě výrobu základních nástrojů z kamene, a když chce pokácet strom, pošle skupinu bojovníků, kteří na ten strom vylezou a řvou na něj souvisle 2 dny v kuse – a ten strom za dva dny uhyne a spadne? Já to nevěděl, ale věřím tomu.
Rád bych vyvrátil jednu pověru. Fakt to není tak, že se vám narodí dceruška, vyvalí na vás svoje modrá kukadla, zamrká řasami, stiskne vám ručičkou prst a řekne „mami“. Ne. Když se vám narodí mimino, první co udělá, je, že se rozeřve. Ten hlásek je slabý a nesmělý a první, co vás napadne, je, že je to nejkrásnější hudba, co jste kdy slyšeli. Nebojte, to jsou hormony, ten pocit brzo přejde. A hlásek zesílí, pocitově zintenzivní a zprotivní. Velmi.
Po bezesných nocích, kdy dítě řve i ve chvílích, kdy ho houpete nebo krmíte, a ztichne jen, když zvrací to, co jste do něj pracně narvali, přichází po roce, roce a půl oddych. Dítě začne žvatlat a říkat velmi vtipné nesmysly. Tedy pro vás vtipné (pro ostatní ne), protože váš mozek po tom roce a půl řvaní vyplavuje obrovské množství endorfinu už jen ve chvíli, kdy je ticho. Protože štěstí není absolutní, ale funguje relativně – jste šťastní, když nastane změna k lepšímu, a nešťastní, když nastane změna k horšímu, nezávisle na počátečním stavu. Ta chvíle poté, co dítě přestane neustále řvát, jsou nejšťastnější 2 měsíce, které zažijete. Je to podobné jako když máte plný močák na trase Varšava–Wrocław, kde donedávna nebyla žádná pumpa, fakt si musíte odskočit, nevíte, jak si sednout, bolí vás močák, jako by měl prasknout, nohy se vám kroutí do vývrtky a máte pocit, že explodujete, a pak najednou uvidíte odpočívadlo u Wrocławi a vy se pak konečně, konečně vyčuráte. Nádherný pocit. Funguje to na stejném principu, který jsem popsal. Asi by byla zajímavá kombinace mít v autě k plnému močáku ještě řvoucí dítě, kterému koupíte ve Wrocławi nanuka. Ten finální skvělý pocit by byl ještě intenzivnější, pokud by tedy člověk nezešílel cestou.
Po skončení trvalého řvaní ale nepřijde ticho. Po dvou letech od narození přichází otázka „proč“. Protože pro své dítě jste bůh a ještě se vám nechce z Olympu, tak na každou otázku proč poctivě odpovíte. I když těch otázek za den je 1327, i když se opakují, i když odpověď nikdo neposlouchá a i když to trvá 5 let, než si děti uvědomí, že všechno nevíte, a začnou se ptát někoho chytřejšího.
Ve chvíli, kdy máte dětí víc, slyšíte podobné otázky ze dvou a více stran a odpovídat na ně poctivě není v možnostech vás jako boha s jen jednou hlavou. Udělal jsem tu chybu jít na procházku se třemi dětmi v tomhle ptacím módu jen jednou – z procházky si nepamatuju nic, pamatuju si jen to, že jsem chtěl moc pryč, akutně pryč, klidně v únikovém modulu.
Daleko problematičtější než chorobná zvídavost je interakce dětí mezi sebou navzájem. Ta je zdrojem nikdy nekončících spirál hádek, kdy už si nikdo nepamatuje, kdo začal a proč se hádají. Hádky to bývají prudké a dlouhé a končí vždy řevem, nejčastěji řevem toho nejmladšího. Dcera pochopila v 11 letech, že s ADHD bratrem se nemá cenu hádat a prostě se zavře ve svém pokoji. Teda pochopila to dřív – vlastní pokoj má od 11 let. Teď má kluka a čekám, že dcera přijde na to, že se dá přítel používat i jako bodyguard. Mladší syn je už otrkaný a nenechá si všechno líbit, takže hádky jsou prudší a delší. Zároveň jsou chvíle, které si bráchové spolu užívají. Takže to funguje tak, že 10× denně začnou spolu něco dělat, skvěle se u toho baví, během 5 minut se to zvrhne a následuje řev, trvající 10 minut. A pořád dokola. Nedá se to popsat, to se musí zažít.
Ve chvíli, kdy nemáte děti dvě, ale tři, jsou naráz tři problematické interakce, nikoliv jen jedna jako v případě dvou dětí. U čtyř dětí se mi to nechce počítat, ale bude to něco kolem šesti interakcí a každá interakce je zdrojem řevu.
Myslím, že se tohle nedá sdělit – to se musí zažít. Výsledkem v každém případě je, že z milovníka technoparty, rockových a metalových koncertů se stal člověk milující ticho a pohodu. Od přírody jsem extrovert a doma se ke slovu nedostanu ani já, ani manželka, a tak když zaženeme děti večer do pokojů, velmi rádi spolu mlčíme.
Pokud ale zůstanete jen u jednoho dítěte, řev nebudete zažívat tak často. Jen při občasných sebevražedných pokusech vašeho dítěte stylu: „rozběhnu se z kopce co nejvíc to půjde a zkusím, co všechno si prodřu, když zakopnu o tamten kořen a pojedu kus na štěrku po břiše. Třeba se ještě hlavou fláknu o ten vyčnívající šutr. Pojďme na to.“ Mimochodem, takhle si uvědomíte, že existuje i řev, co slyšíte rádi. Když se stane něco podobného a dítě se rozeřve, je všechno v pořádku. Klasicky vyndáte KPZ nebo nažhavíte telefon, podle úrovně sebezmrzačení dítěte. Když ale následuje ticho, pak se věci skutečně podělaly.
Posledním zdrojem hluku jsou písničky, které si děti samy pouštějí.Zkuste si pustit 10× po sobě Dádu a Kapala kapička kapalaa pochopíte, proč ženy po mateřské působí trochu mimózně, i když se fakt snaží. Naše děti jsem vychoval na Freddiem, Nightwish, Housemartins, Metallice, Eminemovi, Blink 182, MCR, Adele a dalších, kteří umí zpívat a hrát – a jedna z věcí, které mě těší, je, že poznají hudební odpad a straní se ho.
Syndrom psa uvázaného u boudy
Narodilo se vám mimino? Gratuluji. Následujících 5 let zapomeňte na své koníčky, na kluby, na práci, na dovolené, na které jste byli zvyklí, na známé a přátele – pokud zrovna taky nemají mimino.
Proč na koníčky? Pokud jste horolezec, tak lze přece nasadit dítě do krosničky a vyrazit. To by bylo, aby nedobylo aspoň Rysy v dupačkách. No – fakt ne. Dítě v krosně vám sice zahřeje záda, někdy i tak, jak jste neplánovali, ale zvedne těžiště, takže každý krok je o hubu. Dítě sedí celou dobu na zadku a z vašeho dobytí aspoň Zeleného plesa moc nemá. Nebo snad rádi cyklistiku? Narvat dítě do pojízdného vozíku, nechat ho polykat prach v těsném kamrlíku, zatímco kolem sviští auta, a pak hodit na Insta fotky, jak skvěle jste si to užili? Asi ne. Potápění, baseball, karate … všechno stejné. Leda se střídat s tím chudákem, co se dovalí z práce domů.
Dovolené s miminem – leda do speciálně uzpůsobených míst a destinací. Přece nebudete dělat z dovolené peklo i někomu dalšímu. A s sebou budete mít 4 IKEA tašky věcí pro mimino, lékárnu, postýlku, odrážedlo nebo boby. Sami se naučíte sbalit dohromady do jednoho příručního zavazadla, abyste se vešli do auta. Pokaždé stejně něco zapomenete a pokaždé to bude takový opruz, že příště si to raději pořádně rozmyslíte. Takže se reálně dostanete z domova nejdál jedině na prolejzačku za barákem, kterou po 215. návštěvě začnete také nenávidět.
Bezdětní přátelé a známí se vám kvůli vlastní pohodě budou vyhýbat. Upřímně si přiznejme, že povídat si o dupačkách, zoubcích, kadění a večerníčcích baví normálního člověka jen omezenou dobu. A s malým dítětem to o ničem jiném není – pohltí všechna ostatní témata, kromě toho, že pobyt s miminem prokazatelně snižuje IQ, a tedy že svým přátelům budete místo dřívějšího charismatického alfa samce (nebo proklatě sexy doktorky) připomínat blábolící dětinskou trosku.
Práci kvůli mateřské (rodičovské) neuvidíte 3 roky, s tím každý počítá. Málokdo ale rovnou ví, že to nejsou 3 roky, protože jakmile dáte dítě do školky, tak první rok je tak půlku doma, protože se mu „buduje imunita“. U nás bylo doma první dítě půlku prvního školkového roku, čtvrtinu druhého a osminu třetího. Druhé dítě víceméně v pohodě, třetí dítě odchodilo sotva půlku celé školky. Takže práci neuvidíte normálně spíš pět let s jedním dítětem. Pokud se vás zaměstnavatel nějakým trikem nezbaví. Hledat práci s malým dítětem je taky super věc.
Ono to takhle nezní tak hrozně, ale na začátku není skoro ani možnost si odběhnout na záchod nebo s odpadkáčem do popelnice. Zajít za vlastním doktorem – jedině s miminem. Stejně tak do obchodu, ke kadeřníkovi, kamkoliv. Jste uvázaní a nevidíte konec. Ten přijde, ale za dlouho. A navíc s každým dalším dítětem se ten konec vzdaluje o hrozně moc. Deprese. A to je třeba nezapomenout, že u každého „výletu“ řešíte řvaní a fyziologické pochody. Každý odchod z domova si tedy dobře rozmyslíte. To je to uvázání, o kterém mluvím. De facto se vám rozpustí celý dřívější svobodný svět. Nic z něj nezbude. Jen temná černá díra plná beznaděje a zoufalství, ze které se občas ozve takový jemný hlásek:
„Tatííí, rozsviť, já se bojím. Je tu i máma?!“
„Ano, je, jsme tu oba. Neboj.“
Pro dnes končíme. Poslední kapitolou bude zdraví, peníze a na závěr, po urgencích citlivých čtenářů, i pár pozitivních věcí, co vám rodičovství dá.
