Článek
Nějak se to ve mně zakořenilo a zodolnilo mě to, a tak se snažím svým dětem poskytovat stejné možnosti rozvoje osobnosti. Jsem si jist, že nám to v důchodu vrátí, a dobře nám tak.
Apríl první, aneb děti, máte tatínka magora, promiňte.
Když byly naše dvě starší děti ještě ve školce, přišli jsme s manželkou s tím, že tentokrát musí děti v sobotu do školky. Protože se tam vždycky těšily, přišlo nám to úplně v pohodě. Takže jsme je v sobotu ráno probudili jako normálně, celé jsme jim to vysvětlili s tím, že je speciální sobota. Nasnídali se, ale už bylo vidět, že jim to je proti srsti, chtěli být v sobotu – nevím proč – s námi.
Naložili jsme je do auta jako vždycky, to už vážně remcali, a rozjeli se ke školce. V autě následovala už nepokrytá vzpoura a přišly i nějaké slzičky. To nám došlo, že už dál zajít nemůžeme. Tak jsme po zastavení u školky vzali děti rovnou do cukrárny, kde jsme jim vysvětlili, jak funguje první apríl a že s tatínkem magorem to prostě jednoduché mít nebudou.
Pytlíky nasadit.
Utekly čtyři roky a přišel covid a lockdown, nikdo nechodil do školy. Výuka byla jen online a doma. Na jaře se pravidla maličko rozvolnila. Už v předvečer apríla jsme si s manželkou naoko večer povídali, že škola je celkem odvážná, ale že děti covid tolik nepostihuje, tak proč ne. Pak jsme zavolali děti, že zítra jdou do školy, ale že musí mít roušky a další ochranu, aby se nenakazily.
Moc se jim nechtělo, ale když jsme jim to vysvětlili, dost neochotně souhlasili, zvlášť když jsme jim dali trénink v tom, jak otáčet listy sešitu, jak si podávat ruku a podobně. Další den ráno nastalo vybavování dětí.
Zjistili jsme, že roušky máme jen ušité. Rukavice jsme měli jen jedny na barvení textilu z latexu – ty dostala Týna. Petr dostal na ruce igeliťáky. Děcka byly tak mimo, že si nechaly navléknout i plavecké brýle a pláštěnky.
Během oblékání a vybavování se mi je povedlo i vyfotit. Vypadaly kouzelně. Tentokrát jsem nezašel tak daleko a prozradil jim pointu už u vrátek. Vážně jsem se snažil utíkat, ale sud na zahradě byl plný vody a skončil jsem kompletně mokrý.
To příjmení…
Pár let jsme si dali pauzu. Asi před týdnem jsme se náhodou bavili o tom, že dřív bylo běžné, že rodiče dávali dětem své křestní jméno. Manželka se mě ptala, jestli mi není líto, že se ani jeden syn nejmenuje po mně. Zasvítily mi oči. Tomu říkám výzva.
Včera jsem si stáhl oficiální papíry z ministerstva vnitra na přejmenování nezletilých a vytiskl jsem je dvakrát. Oba formuláře jsem položil nevyplněné na stůl, protože vím, že syn Petr (12) si všeho všimne, do všeho šťourá a nikdy nedá pokoj. Měl jsem pravdu. Zmerčil je během půl hodiny a začal se vyptávat.
Petr: Co tady dělají ty papíry? K čemu to je?
Já: Hele, nic, to neřeš, to se tě netýká. Něco s mámou řešíme.
Petr:Počkej, tady je napsáno něco o přejmenování nezletilého.
Já:Jo no, ale to není o tobě. Až se tě to bude týkat, dám ti vědět.
Petr: O kom to teda je?
…
Takhle to pokračovalo asi deset minut, a to už si toho všimla i dcera Týna (skoro 15 let) a přidala se.
Týna: No počkej, vy fakt přemýšlíte, že se přejmenujete?
Já: No, my ne, ale přišlo nám líto, že po nás nemáte ani jedno jméno, a naše příjmení stejně nikdo nikdy nenapsal správně. Ale to teď neřešme, popovídáme si o tom zítra.
Týna: No to v žádným případě, na to zapomeň. Mám perfektní jméno a skvělý příjmení.
Petr: Na to rovnou zapomeňte, já to nepodepíšu.
Já: Nic nemusíš podepisovat, do 15 let to řeší rodiče. Ale jak říkám, je to jen nápad. Pojďme se na to vyspat, promluvíme si zítra.
Když šel Petr spát, nadával jak špaček, a Týna odmítla jít spát, dokud to nedořešíme. Osquatovala mi pokoj s tím, že se nehne. Bylo vidět, jak jí to šrotuje a jak moc nechce. Uklidnil jsem ji s tím, že ji k ničemu nutit nebudeme a že se ráno sejdeme a celé to domluvíme. To ji trochu uklidnilo.
V mezičase od ní padaly návrhy, že by se mohla jmenovat „Krolluperová, Krollupperová“, protože to stejně všichni pletou. Rozhodně třetí jméno nechce, i když Marie Juana by asi šlo, ale v tom případě chce příjmení Uballená. A ještě by nebyla proti příjmení Suchohříbková. Šla spát v celkem dobrém rozpoložení.
V noci jsme s manželkou ještě formuláře vyplnili. Petr by se měl jmenovat Petr Filip Kralupský a Týnu jsme přejmenovali na Kristýnu Janu Kralupskou. Pro informaci – příjmení Krolupper skutečně pochází z Čech, naši doložení předci si ho dali podle města Kralupy nad Vltavou někdy v 16. století.
Papíry jsme zase nechal na stole a natáhl budík na sedmou raní, protože s nima normálně nevstávám.
Přišlo ráno. Dětem jsme oznámili náš pohled na věc. Jména necháme, příjmení zjednodušíme, aby se dalo vyslovovat a psát na první dobrou. Prostřední jména budou mít po nás.
Petr: Tak to teda ani náhodou, nikdy! Co se vám stalo?
Týna: Ne, ne a ne! Nechám si svoje jméno, nic takovýho.
David: Já se chci taky jmenovat Filip!
Já: Hele, mně se to líbí. Takhle by vám všichni říkali stejně jako teď.
Petr a Týna: Ani zdání, fakt ne! Já se rozhodně nepřejmenuju.
David: Já bych byl rád Filip, můžu?
Já: Děti, vy si ani nepamatujete, kdy mám narozeniny, co?
Petr: Jéžiš, to snad ne!
Týna: Mně je úplně jedno, kdy máš narozeniny, já se prostě budu dál jmenovat Kristýna, a nazdar!
Petr: Týno, přesedni si.
Týna:Uuuuhhhmm. Tati, já tě nesnáším!
David:Takže já nebudu Filip?
Následovalo usmiřování a usmíření. Budou odolní, berušky moje.
… a já zase musím pár let počkat, aby ztratily ostražitost. Bude to příště těžké, už jsou velcí.
