Článek
Je to naprostá blbost, kterou propagují developeři a levičáčtí aktivisté, žijící ze státního, tvářící se, že zvyšováním různých dávek to lze změnit.
Nikdy jsme se neměli tak dobře jako dnes (teda já, nevím jak vy). Děti se rodily za války i za normalizace, kdy bydlely 2–3 generace pohromadě v 2+kk a všichni si lezli na nervy – viz známá česká rodina Homolků.
Podle mého názoru mladí nemají děti, protože buď nemohou, nebo nemohou najít vhodného partnera, nebo prostě nechtějí – a to, že nechtějí, může mít dost důvodů, které ale ostatní neslyší moc rádi. Je to jejich volba, do které se jim starší generace snaží kecat, popřípadě to shazovat a samozřejmě i kritizovat. Ačkoliv často ani oni moc děti nechtěli, jen neměli koule to odmítnout – například Marie Terezie, jak dokládají dobové zdroje.
Rozhodl jsem se našim mladým pomoct a dát jim dodatečné důvody, proč nemít děti. Většina důvodů pochází z mé vlastní zkušenosti nebo zkušeností kamarádů. Mám 3 děti: 15 (dcera), 13 (syn) a 7 (syn) let, psa Beryho (čtyřměsíční štěně hovawarta, plavé, naprosto boží) a manželku. Žijeme v malém domku se zahradou v Praze. Já jsem napůl podnikatel, napůl programátor, manželka připravuje edukační programy pro školky.
Proč nemít děti, důvod první - fyziologické pochody
Děti vyluzují ze všech svých děr podivné zvuky, ať záměrně, nebo neúmyslně. Jsou to zvuky velice naturální, často provázející různé druhy proudění, pohyby střev, jícnového svěrače i žaludku. Nebo takové zvuky později napodobují pusou. Je to hlasité a nechutné a trvá to minimálně do pěti let věku. Pokud máte syna s ADHD, tak to nezmizí ani po dvanáctém roce – a pokud se to spraví do dospělosti, dám vědět.
Malé děti slintají od narození hodně a postupně se to zhoršuje. Nejvíc slintají, když se jim prořezávají zuby. Oslintané hračky (kousátka), na pomoc prořezávání zubů, se v době prořezávání válí všude po zemi. Stružky slin můžete najít na sobě, na tom hebkém koberci z kašmíru, co jste dostali ke svatbě a na který už nikdy nesáhnete. Náš nejmladší syn slintá i v 7 letech, protože má zákus a špatně rostlých pár zubů. Zapomeňte, že slintání vždy přejde po šesti měsících.
Mimina blinkají. Zvlášť malé děti si po krmení potřebují odříhnout. S odříhnutím nebo bez odříhnutí na rameni se mimino často pozvrací. Nevadí, že na sobě máte plenu na zachycení zvratků – dítě ji zvládne bez problémů promočit, nebo se trefí jinam. Prostě je víceméně jistota, že vás za den aspoň jednou pozvrací.
Nejdřív vás to bude štvát a pokaždé se převlečete, protože v pozvraceném prostě nebudete. Jenže vám během dvou dnů dojde čisté prádlo, nahatý doma lítat nechcete, a tak malé ublinknutí mimo plínu nebudete řešit. Časem nebudete řešit ani větší ublinknutí. Když vás ale ohodí celého, i záda, a trochu vám nazvrací i na obličej, tak se rozhodně umyjete a převléknete do čistého. Teda většinou. Jako jedinou výhodu vidím, že dětské zvratky nesmrdí. Tak moc.
Čůrání. Tam se většinou katastrofa nekoná, mimina mají plíny. No. Teda. Až na pár výjimek. Když dítě přebalujete a ono začne čůrat, máte mokrý přebalovák – žádná tragédie. Teda u holky. Když máte kluka, máte mokrý koberec, skříňku, oblečení, může počůrat sám sebe skrz naskrz. Dokonce si může načůrat na obličej. Dokonce může vám načůrat na obličej.
Problémy s počůráváním / nočním počůráváním při odplínovávání mohou být minimální – některé děti se přestanou počůrávat samy třeba ve dvou a půl letech. Některé děti až v šesti – může to být komplikované například kvůli častým infekcím horních cest dýchacích.
Po kompletním odplínování stejně není pokoj – děti potřebují urgentně čůrat v nejnevhodnější dobu. V metru mezi Holešovicemi a Kobylisy, když běžíte na autobus nebo když nakupujete.
Kakání. Malé mimino kaká klidně 8× denně. Dokud se kojí, tak to moc nesmrdí, ale je to supertekuté. Pokud si myslíte, že když má dítě plínu, jste v pohodě, tak se mýlíte. Pokud si myslíte, že dítě kaká víceméně jako dospělý, nemůžete být dál od pravdy. To, že plína proteče, je běžný jev – tj. bodýčko musí okamžitě do prádla. Děti jsou u vylučování dost natlakované, a tak pokaděná záda jsou poměrně běžný jev. Zažil jsem i situaci, kdy jedno z mých dětí se pokakalo tak, že od toho mělo i vlásky.
Na tohle všechno vás dobře připraví, když jste před pořízením dítěte měli psa a sbírali jste po něm bobky rukou v takovém tom igelitovém sáčku. Tohle je skoro to samé, akorát bez toho sáčku.
Naučení kakání na nočník a ne do plíny je otázkou několika málo let. Po zvládnutí kakání na nočník následuje poslední doladění – a to naučení utírání se rukou. Jen v mezičase dítě už není kojené, a tak jeho produkty už mají dost intenzivní odér.
Pokud si myslíte, že to ale nočníkem a utřením dítěte končí, tak se bohužel pletete. Jedno z mých dětí na chalupě neodolalo a napilo se mlíka přímo od krávy (nesvařeného) a za noc se pokadilo 8×. Z toho 3× v posteli, 2× na podlaze, kde to zateklo mezi spáry, a zbytek ve vaně, kam jsme ho stihli donést. Hezká noc.
Tohle byly fyziologické pochody, které byste rádi oželeli. Pak jsou zde fyziologické pochody, které byste rádi měli, ale nejde to.
Spánek. Jedno z našich dětí trpělo tzv. syndromem asistovaného spaní. Spalo jen, když ho někdo nosil. Né vozil, drncal, houpal, kolíbal. Prostě jen a pouze nosil. V náručí. Trvalo to něco přes rok. Ten rok byl peklo. Dcera buď jedla, vylučovala, řvala nebo spala – když ji někdo houpal v náručí. Jakmile se dotkla zadkem podložky postýlky, tak se vzbudila a začala řvát, nebo vylučovat a řvát.
Nejen přes den, i v noci. Jako když je vám 20 a jdete na párty, která trvá fakt dlouho – přes noc do rána – tak to dáte i s tím, že jdete ráno do školy nebo do práce. Když je to dvoudenní párty, tak ta druhá noc už je tak v polospánku, ale i tak se to dá. Pak přijdete domů, řeknete rodičům, že jste se moc moc učili, a pak den spíte a svět je zase v cajku. Tahle párty trvala rok. Navíc vám v té době dávno není 20. Když jste dva, tak se můžete střídat, ale moc to nepomáhá, protože ten druhý musí aspoň někdy pracovat.
Stav, kdy dcera před každým spaním půl hodiny řvala, trval do tří let. Nechtěla být v kočáru, ani v nosítku, ani nechtěla usínat v posteli. Ale cca od roku a půl se jí člověk musel věnovat jen cca 3–4× za noc půl hodiny (pokaždé). Tam už jste neměli pocit, že jste zombifikovaný stroj na houpání – to už byla celkem pohoda.
Druhé dítě nám spalo celkem v klidu oproti dceři. K třetímu jsme si pořídili houpačku na závěsu, o jeho uspávání jsme víceméně nevěděli. Až na to, že stále v sedmi letech odmítá spát celou noc ve své posteli a manželka ho má stále v té své, to prošlo v pohodě. Doufáme, že ho to do 15 let přejde a bude spát ve své.
Problémy s fyziologickými pochody většinou přestanou v 5–7 letech dítěte. Pokud máte děti 2, 3 nebo 4, doba, kdy to musíte řešit, se většinou částečně překrývá, a tak to netrvá 20 let (5 let × 4 děti), ale řekněme něco mezi 5–15 lety. Samozřejmě jako vždy – pokud máte dvě děti v tom stavu, tak se problémy nesčítají, ale násobí. Pokud vám první dítě nechá 5 % volného času, kdy neřve a nepotřebuje uspat nebo přebalit, tak se dvěma dětmi nemáte žádný čas a ještě vám chybí čas na to druhé. Tj. často přebalujete jednoho podělaného uřvance, zatímco vás to druhé, upatlané od mrkvové kaše, kouše do nohy a u toho samozřejmě řve.
V další kapitole se podíváme na alfu a omegu frustrací všech rodičů: hluk, řev, hádky, neustálé opakování otázek a dožadování se odpovědí, posmívání se, provokace. Blbý je, že tohle není omezené věkem. To nepřestane.
Držte se.
