Po čtyřech letech s paměťovými technikami: problém nebyl v mém mozku

V září 2023 jsem napsal článek Po roce s paměťovými technikami. Byl to poměrně podrobný soupis toho, co se stalo poté, co jsem absolvoval tři kurzy Jakuba Poka: zrychlenou výuku cizích jazyků, základní paměťový kurz a pokročilý paměťový kurz. Řešil jsem Master systém, paměťové cesty, balíček karet, ukládání jmen k obličejům, slovíčka, opakování, francouzštinu, angličtinu, endraloni, korejštinu a sem tam i dothračtinu.

A hlavně jsem se tehdy snažil zjistit, proč něco funguje a něco ne.

O několik let později mám pocit, že jsem si celou dobu kladl trochu špatnou otázku. Nešlo totiž jen o to, jak si něco zapamatovat. Mnohem důležitější bylo zjistit, co vůbec chci do své hlavy ukládat, proč to tam chci mít a jestli mám ve svém životě prostor, aby tam něco nového vůbec mohlo přijít.

Na základním kurzu jsem se poprvé výrazněji setkal s tím, jak odlišně můj mozek funguje podle toho, v jakém stavu se nacházím. Pokročilý kurz jsem absolvoval za téměř modelově špatných podmínek. Nebyl jsem odpočatý. Naopak.

Najednou jsem měl přímé srovnání: stejný člověk, podobné techniky, ale úplně jiná schopnost informace přijímat, zpracovávat a ukládat. Následující týdny jsem proto doháněl věci, které jsem během kurzu nestihl nebo nezvládl. Vytvářel jsem vlastní paměťové cesty, trénoval pořadí karet a hrál si s Master systémem.

A už tehdy se ukázala jedna věc, která platí dodnes: můj mozek potřebuje konkrétní, výrazný a živý obraz. Obecnost mě nebaví a rozpadá se mi.

Klasický Master systém může pracovat s relativně jednoduchými obrazy. Jenže já jsem poměrně brzo zjistil, že jednoduchý objekt často není dost. Když mi někdo řekne „židle“, je to pro mě skoro nic.

Když mi ale číslo 27 představuje Naksu, je to úplně jiná situace. Naksu pro mě není slovo. Vidím ženu v korejském oděvu, klobouk, meč, vražednou energii a vím, jak by se pohybovala a co by asi udělala s předmětem, který s ní v asociaci spojím. Ten obraz má barvu, děj a chování.

Dnes už Master systém aktivně netrénuju, ale jeho části mi v hlavě zůstaly. Když slyším 92, naskočí mi penis. Dvanáct je Tony. Třicet dva Mana. Dvacet sedm Naksu.

Nerozpadlo se to proto, že by systém nefungoval. Spíš jsem ho přestal používat jako disciplínu. A zároveň jsem pochopil, že jako člověk, který si celý život představuje příběhy a píše postavy, mám přirozenou tendenci ukládat informace spíš jako malé dramatické situace než jako čisté předměty.

V roce 2023 jsem hodně řešil paměťové paláce a cesty. Zkoušel jsem si vytvářet nové, některé krátké, jiné dlouhé. Nejlépe mi fungovaly prostory spojené s dětstvím — domy babiček a dědů, místa, která jsem nemusel pracně konstruovat, protože už byla dávno uložená ve vzpomínkách.

Tam byl botník, tady křeslo, tady zábradlí, překližkové dveře s dírou, telefon. Nepotřeboval jsem si je vyrábět. Už existovaly.

Dnes ale tyto cesty prakticky nepoužívám. Když už si chci něco rychle uložit, nejčastěji skončím u svého auta: světlomet, kapota, stěrač a další konkrétní body. Dokážu si na ně třeba rozložit nákup a pořád to funguje. Nepoužívám to každý den, spíš si občas ověřím: jo, pořád to tam je. Pořád to umím.

Jedna věc se od prvního roku téměř nezměnila. Potřebuju slyšet.

Když si informaci jen tiše přesunu někam v hlavě, snadno se mi rozplizne. Jakmile ji vyslovím, popíšu nebo si ji aspoň ševelím, najednou dostává pevnější tvar. U paměťových cest mi proto fungovalo vytvářet je nahlas a platí to podle mě dodnes.

Jako bych si informaci musel nejen představit, ale ještě ji ukotvit hlasem. Možná i proto mám rád bohaté obrazy. Čím víc smyslů a asociací se do informace zapojí, tím méně je pro mě abstraktní.

Když dnes čtu svůj článek z roku 2023, vidím člověka, který se pořád ptá: Proč neopakuju? Proč zase začínám od začátku? Proč přeskakuju mezi jazyky? Proč jsem si vytvořil systém, a pak ho nechal ležet?

Dnes bych na to odpověděl jinak. Protože moje mentální kapacita byla dlouho obsazená něčím jiným.

Měl jsem v sobě velké množství nedokončených věcí: příběhů, knih, tvůrčích projektů a rozpracovaných světů. Potřeboval jsem je ze sebe dostat ven. V mém případě to znamenalo například dokončit celou pentalogii Usuš své vlasy v 15:30, 2:45. Potřeboval jsem ze sebe dostat druhého ArtForka, staré příběhy a věci, které zabíraly můj vnitřní prostor, přestože třeba fyzicky ležely jen jako soubory v počítači.

Teprve postupným dokončováním jsem začal mít pocit, že se uvolňuje místo pro něco nového. Nejen čas. Místo.

Tohle by o mně mohl někdo namítnout a možná by na tom kus pravdy byl. Francouzština, korejština, japonština, čínština, endraloni, dothračtina, paměťové techniky, knihy, hudba, další vzdělávání. Člověk si může říct: Vyber si jednu věc a dělej ji.

Jenže já si postupně uvědomuju, že můj problém nebyl jen v množství zájmů. Byl také v tom, že jsem dlouho neměl jasnou představu, jak mají jednotlivé věci zapadat do mého života. A bez toho mě velmi rychle přestane bavit něco dělat jen proto, že bych „měl“.

Jedna z univerzálních rad zní: začni, každý den udělej trochu a za rok budeš někde úplně jinde. Určitě to může skvěle fungovat.

Jenže já jsem si musel připustit, že vnitřně takhle úplně nefunguju. Potřebuju dlouhodobý plán. Ne proto, abych ho úzkostlivě dodržoval každý den. Právě naopak. Potřebuju ho proto, aby existoval i ve chvíli, kdy se život začne třást jako vozíček na horské dráze.

Nahoru, dolů, změna práce, jiný režim, jiné peníze, nový problém, nový projekt, nová povinnost. Když v takovém životě nemám žádnou dlouhodobou osu, každá změna mě může odnést úplně jinam.

Proto jsem si nakonec vytvořil vlastní studijní plán. Ne jen seznam toho, co se chci naučit. Musel jsem si předtím položit mnohem větší otázku: Jak se vlastně chci v životě profilovat? Co chci umět? K čemu mi to má být? Jakou možnou budoucnost si tím připravuju?

Nemusí se naplnit. Ale musí mi dávat smysl.

Tady se mi po letech vrací jedna věc z kurzu. Jakub Pok se mě tehdy ptal — a nevnímám to vůbec jako výtku — jestli moje touha učit se vlastní jazyk endraloni není nějakým způsobem spojená s tím, že se mi předtím nepodařilo pořádně naučit jiný cizí jazyk.

Chápu, proč se na to ptal. A možná jsem tehdy ani já sám neuměl přesně odpovědět.

Dnes bych uměl.

Endraloni pro mě nikdy nebyl jen jazyk. Je to moje spojení se srdcem, s určitou lehkostí, s vnitřním klidem, s anděly a dnes už také s mojí mrtvou Amálkou. Má pořád přibližně pět set slov. Netvořím teď nová, nepíšu v něm každodenně, mám v něm tetování a používám ho spíš ceremoniálně.

Ale nezmizel.

A právě po těch letech si uvědomuju, že jeho smyslem možná nikdy nebylo, abych si jednoho dne mohl napsat do životopisu: Endraloni — C1. Jeho funkce je jiná. Je součástí mého vnitřního světa.

Když jsem šel na kurzy, už tehdy jsem procházel těžkým obdobím. V roce 2023 jsem psal o tom, jak moc do učení zasahovala deprese, vyčerpanost, nemoci a neustálé resetování režimu.

A právě tohle zůstává důležité i dnes.

Za ty roky jsem vystřídal mnoho prací a každá nová práce přinese ohromné množství informací. Jenže pracovní prostředí často funguje na úplně jiné představě o paměti: Řekl jsem ti to, takže to víš. Je to v manuálu. Jednou sis to přečetl. Ukázali jsme ti to minulý týden.

Po paměťových kurzech už vím, že tohle je obrovské zjednodušení. Informaci musím zachytit, pochopit, někam zařadit, přeložit do něčeho, co je pro mě zapamatovatelné, a potom se k ní vracet.

Když na člověka někdo během krátké doby nahází obrovské množství nových pracovních postupů a zároveň po něm chce plný výkon, prostor pro vytvoření skutečných asociací může být minimální.

A v tom mi kurzy daly ještě jeden nečekaný nástroj: dokážu rozeznat nesmyslné představy o tom, jak paměť funguje.

Když mi někdo tvrdí něco ve stylu „jednou jsem ti to řekl, tak si to přece musíš pamatovat“, už se ve mně neozve: Se mnou je něco špatně. Spíš mě napadne: A co vlastně víš o paměti?

Tohle dnes vnímám mnohem silněji než před několika lety. Opakování potřebuje čas, ale nejen čas v kalendáři. Potřebuje určitou stabilitu.

Možná právě proto se tak dobře studuje v období, kdy má člověk kolem sebe systém, který s učením počítá: školu, rodinu, rozvrh, semestr, zkouškové období.

V dospělosti může situace vypadat úplně jinak. Práce se změní, peníze se změní, denní režim se změní, psychická energie se změní. Člověk chvíli něco buduje a pak tři týdny řeší úplně jinou část existence.

A opakování vypadne. Po něm přijde pocit: Tak zase od začátku.

Tohle je možná jedna z méně příjemných stránek toho, když člověk ví, jak by se měl učit. Vznikne pocit viny.

Znám paměťové techniky. Absolvoval jsem kurzy. Mám nástroje. Tak proč je nepoužívám? Proč si neopakuju? Proč už dávno neumím francouzsky? Proč neznám korejštinu? Proč jsem si připravil pět set transformací francouzských slovíček — a pak se neposunul dál?

Technika, která měla pomáhat, se může paradoxně proměnit v další věc, vůči níž člověk cítí dluh.

Dnes už se na to snažím dívat jinak. Znát nástroj neznamená mít automaticky podmínky ho používat.

Za ty roky se změnil i můj vztah k jednotlivým jazykům.

Angličtinu samozřejmě používám, ale upřímně mě už příliš nebaví se jí jako jazyku zabývat. Francouzština mě pořád přitahuje. Korejština také, byť momentálně méně. Endraloni nezmizel. Dothračtina mě pořád baví jako svět.

Jen jsem se systematicky neučil.

U francouzštiny jsem například připravil zhruba pět set transformací slovíček, ale dál jsem se nedostal. Není to nic, ale není to ani jazyková kompetence. Je to připravený materiál čekající na dobu, kdy dostane místo ve větším plánu.

U jazyků jsem navíc narazil na jednu konkrétní hranici. Kurz zrychleného učení cizích jazyků mi dával velmi dobrý nástroj na slovní zásobu.

Jenže moje směřování šlo zároveň ke korejštině a japonštině a začal jsem řešit něco, co tehdejší metodika, kterou jsem absolvoval, specificky nepokrývala: jak si ukládat znaky a jejich strukturu.

A právě tady pro mě bylo důležité objevit systém The Mandarin Blueprint. Je také založený na mnemotechnických principech, ale propojuje je s učením čínských znaků, jejich komponent, výslovnosti a tónů.

Můj současný plán je vlastně docela pragmatický: projít si nejprve část tohoto systému, znovu rozhýbat paměťové techniky na něčem náročném a vizuálním — a potom tu schopnost přenášet dál.

Čínština se tak pro mě nestává jen „dalším jazykem do sbírky“. Může být trenažérem paměti.

S korejštinou jsem se zatím nedostal tam, kam bych si kdysi představoval. Když ve městě potkám Korejce nebo Japonce, moje aktivní jazykové schopnosti jsou pořád někde na úrovni diváka Netflixu, který po letech sledování seriálů zvládne pár notoricky známých výrazů.

A ano, trochu se před sebou stydím.

Ale dnes už se kvůli tomu nepovažuju za člověka, kterému „nejdou jazyky“. To je zásadní rozdíl.

Neumím je, protože jsem jim nevěnoval dostatek soustavného času a opakování. To není totéž jako: můj mozek toho není schopný.

Dřív jsem používal také aplikaci spojenou se Školou paměti. Vkládal jsem si tam slovíčka a dokonce jsem do ní dostával i znaky.

Nepřestal jsem ji používat proto, že by byla špatná. Důvod byl mnohem prozaičtější: peníze.

Cena sama o sobě nebyla nijak dramatická. Jenže když žijete několik let v režimu, kdy střídáte práce a příjem i životní podmínky se mění, začne člověk škrtat i věci, které by za stabilnější situace vůbec neřešil.

A aplikace prostě vypadla.

V roce 2023 jsem byl docela nadšený z používání techniky na ukládání jmen k obličejům. V práci hlídače jsem během krátké doby poznal desítky lidí. Člověk prošel turniketem, na okamžik se objevilo jméno a já se snažil rychle najít charakteristický rys tváře a propojit ho s asociací.

Dnes tuto techniku aktivně nepoužívám.

A zase si nemyslím, že by přestala fungovat. Spíš jsem přepracovaný a mentální energii spotřebovávám jinde.

Tohle je něco, co dnes dokážu rozlišit mnohem lépe. Nepoužívaná schopnost není totéž jako nefunkční schopnost.

Paradoxně jeden z nejsilnějších důkazů, že paměťové techniky opravdu nejsou jen hezká hra, mi nepřinesl můj vlastní výkon. Přinesla mi ho kamarádka.

Doporučil jsem jí kurz v době, kdy šla studovat čínskou medicínu. Protože tehdy byly Jakubovy semináře obsazené, vysvětloval jsem jí několik dní po telefonu, jak některé principy fungují. Později si kurz absolvovala sama.

A pak studovala. Roky.

Čínská medicína není obor, kde by člověk potřeboval znát tři tabulky a deset pojmů. Byliny, kombinace, vztahy, obrovské množství informací.

Po čtyřech letech školu dokončila a v první vlně závěrečných zkoušek byla mezi malou skupinou úspěšných. Přesná čísla dalších opravných termínů neznám a nejsou vlastně důležitá.

Pro mě bylo důležité něco jiného: viděl jsem, co se může stát, když se paměťové techniky spojí s dlouhodobým cílem, skutečným studiem a opakováním.

Takže rozhodně nemůžu říct: Nefunguje to.

Funguje.

Jen technika není kouzelná hůlka, která vytvoří čas, energii a stabilitu tam, kde nejsou.

Kdybych měl po těch letech říct jednu věc, která přežila všechno ostatní, nebyl by to Master systém, paměťový palác, karty ani jména.

Bylo by to něco méně efektního — a pro mě mnohem důležitějšího.

Přestal jsem mít strach, že můj mozek nefunguje.

To je podle mě největší dar, který jsem si od Jakuba Poka odnesl.

Když si dnes něco nepamatuju, nevznikne okamžitě panika. Vím, že jsem tomu třeba nevěnoval pozornost, neopakoval jsem to, neměl jsem prostor, byl jsem unavený, nebylo to pro mě důležité nebo jsem informaci uložil způsobem, který mé hlavě nevyhovuje.

Ale neříkám si automaticky: Jsem blbej. Mám špatnou paměť. Můj mozek se rozpadá.

To je obrovská změna.

Od roku 2023 se navíc objevil ještě jeden nástroj, který tehdy v mém systému zdaleka nehrál takovou roli jako dnes: AI.

Neberu ji jako náhradu vlastní paměti v tom smyslu, že bych už nic nepotřeboval vědět. Ale při množství projektů, na kterých pracuju, funguje jako externí organizační vrstva.

Pomáhá mi třídit, propojovat, vracet se k tomu, co jsem vytvořil, hlídat kontinuitu a orientovat se v obrovském množství materiálu, který bych jako člověk pracující sám jinak musel držet někde v hlavě nebo v desítkách souborů.

A tím mi paradoxně může uvolňovat mentální prostor pro něco jiného. Pro samotnou tvorbu. A snad postupně i pro studium.

Můj současný režim tedy není: Od zítřka se budu každý den hodinu učit.

Je spíš: Nejdřív si uklidit psychický a tvůrčí pracovní stůl.

Dokončit. Rozhodnout. Stanovit priority. Vědět, co patří do mé budoucnosti a co už ne.

Právě z toho vznikl můj dnešní studijní plán a součástí toho plánu je i návrat k paměťovým technikám. Ne jako nostalgie. Ne proto, abych si dokazoval, že stále dokážu uložit balíček karet.

Ale protože pokud v něco pořád věřím, je to vzdělání.

Chci techniky oprášit při učení čínštiny, použít je při dalším dovzdělávání a tentokrát je zasadit do něčeho, co má větší rámec než okamžité nadšení.

Ano. Jen možná něco jiného, než jsem čekal.

Nenaučil jsem se plynně několik jazyků. Netrénuju denně paměťové paláce. Neumím si automaticky uložit jméno každého člověka, kterého potkám. Master systém nemám vybroušený jako soutěžní nástroj. Pořád skáču, pořád občas začínám znovu a pořád mám problém s opakováním.

Ale vím jednu věc, kterou jsem před těmi kurzy nevěděl: můj mozek je schopný se to naučit.

Potřebuje čas, důvod, konkrétní obrazy, opakování, někdy slyšet věci nahlas a hlavně životní prostor, ve kterém se nové informace nemusí přetahovat o místo s deseti nedokončenými příběhy a právě hořící realitou.

Takže kdybych měl dokončit větu:

Paměťové techniky mě nenaučily pamatovat si všechno. Naučily mě věřit ve schopnost svého mozku.

A po těch letech mi to připadá jako mnohem větší výsledek než zapamatovaný balíček karet.

-

Při aktualizaci a rozšíření článku jsem využil AI jako redakční a organizační nástroj. Pomohla mi propojit původní text z roku 2023 s mými současnými zkušenostmi, uspořádat několik let vývoje do jednoho souvislého vyprávění a jazykově text upravit. Osobní zkušenosti, názory, vzpomínky na kurzy, způsoby učení i závěry článku jsou moje.