Článek
Pan Toníček pracuje celý den, protože je nezaměstnaný
Pan Toníček z Hloubětína byl nezaměstnaný.
Měl na to papír.
Byl vedený na Úřadu práce.
Peníze z toho ovšem žádné neměl.
Několik let předtím podnikal. Pak několik let truchlil, změnil prakticky celý svůj život, přestěhoval se do Prahy a pokoušel se zase někde zakotvit.
Práci hledal.
Občas nějakou měl.
DPP.
DPČ.
Pan Toníček si nikdy nebyl úplně jistý, která z těch zkratek právě znamená, že člověk pracuje, ale ne tolik, aby to jeho život považoval za zaměstnání.
Pak neměl ani to.
Takže byl oficiálně bez práce.
A prakticky bez peněz.
Aspoň dojedl byt.
Ne doslova.
Nejdřív věci, které měl rád.
Pak věci, které měl méně rád.
Nakonec začaly ze skříně výhrůžně hledět jáhly.
Pan Toníček se na ně díval.
Jáhly se dívaly na pana Toníčka.
Oba věděli, že jejich chvíle přijde.
Pan Toníček ji ještě několik dní odkládal.
Pak přišla mouka.
Z mouky upekl chleba.
Pak další.
A jednoho dne dopekl poslední.
Položil ho na stůl a chvíli se na něj díval.
„Dobře,“ řekl.
A co dál?
To byla v poslední době velmi produktivní otázka.
Ráno se probudil.
První otázka nebyla:
„Co budu dneska dělat?“
První otázka byla:
„Co z toho všeho udělám dřív?“
Na telefonu byly zprávy. Na webu něco nefungovalo. Jedna čtenářka odpověděla. Někdo chtěl výklad. V NovelCrafteru čekala kapitola. Na Médium.cz článek. Instagram mezitím pokračoval v experimentu, zda lze člověka současně ukázat pěti tisícům lidí a přitom předstírat, že prakticky neexistuje.
Pan Toníček vstal.
Byl nezaměstnaný.
Takže začal pracovat.
Nejdřív článek.
To byl nový systém.
Ráno jeden.
Někdy dva.
Někdy tři.
Médium.cz mělo jednu velkou výhodu: články tam mohli vidět lidé, kteří pana Toníčka nesledovali.
To byla v jeho životě stále vzácnější schopnost digitální platformy.
Psal o knihách. O AI. O filmech. O místech. O lidech. O věcech, které znal. A někdy o věcech, které právě zjistil, protože moderní autor je kromě všeho ostatního také svoje vlastní malé rešeršní oddělení.
Článek dopsal.
Nadpis.
Perex.
Mezititulky.
Odkaz.
Zkontrolovat, že vede na web.
Publikovat.
Hotovo.
Bylo asi devět.
Pan Toníček měl za sebou první pracovní úkol dne.
Byl nezaměstnaný.
Pak přišel video výklad.
Člověk poslal otázku. Pan Toníček rozložil karty. Přemýšlel. Mluvil. Natočil video. Poslal.
To byla práce, za kterou někdy skutečně přišly peníze.
Pan Toníček ji proto považoval za jednu z exotičtějších forem ekonomiky.
Měla totiž začátek.
Výkon.
A odměnu.
Literatura měla začátek.
Výkon.
A potom Databázi knih.
Kolem desáté otevřel NovelCrafter.
Čtvrtý díl.
Šedesát kapitol.
Tentokrát tři tisíce znaků na kapitolu.
Pan Toníček měl plán.
To bylo důležité.
Bez plánu mohl vzniknout další osmisetstránkový román a pan Toníček už věděl, že lidská psychika má hranice.
Sazba také.
Napsal prompt.
Vygeneroval.
Přečetl.
Upravil.
Vygeneroval znovu.
Tom něco věděl. Viktor něco nevěděl. Někdo jiný to věděl už dvě knihy.
Pan Toníček otevřel starší kapitolu.
Pak ještě starší.
Pak první díl.
Za chvíli hledal informaci v knize, kterou sám napsal tak dávno, že už si připadal jako vlastní literární badatel.
„Autor pravděpodobně zamýšlel—“
Autor seděl u počítače a netušil.
V poledne měl hotovou kapitolu.
Možná dvě.
Pak uložit.
Zálohovat.
Označit.
Přepočítat.
Zkontrolovat, co bude dál.
A udělat si něco k jídlu.
Pokud bylo z čeho.
To byl pracovní úkol, který se do statistik nepočítal, ale jeho nesplnění mělo překvapivě rychlé důsledky.
Po obědě otevřel sazbu třetího dílu.
Osm set stran.
Pan Toníček se podíval na dokument.
Dokument se podíval na pana Toníčka.
Oba věděli, že to bude dlouhé.
Na stránce byl textový rámeček.
Neměl tam být.
Pan Toníček ho přesunul.
Rozbil se jiný.
Opravil jiný.
Rozbil se text.
Opravil text.
Zmizel kus dialogu.
Vrátil dialog.
Posunula se stránka.
Pan Toníček začínal chápat, proč existují profesionální sazeči.
A především proč profesionální sazeči chtějí peníze.
Někdy odpoledne mu někdo napsal:
„A co práce?“
Pan Toníček chvíli nevěděl, co tím myslí.
Podíval se na obrazovku.
NovelCrafter.
Affinity.
WordPress.
Gmail.
Médium.
Instagram.
Lulu.
OpenRouter.
Sedm otevřených oken.
„Jaká práce?“ chtěl napsat.
Pak pochopil.
Práce.
Ta opravdová.
Ta, při které máte zaměstnavatele.
Smlouvu.
Výplatní pásku.
A především tu zvláštní společenskou vlastnost, že když večer řeknete „byl jsem v práci“, nikdo se nezeptá, jestli to byla opravdu práce.
Pan Toníček práci hledal.
Nějakou dobu už.
Díval se na nabídky. Odpovídal. Přemýšlel, co vlastně po několika letech úplně jiného života může nabídnout a co ještě zvládne dělat tak, aby ho to zároveň uživilo.
Někde hledali člověka za peníze, které v Praze působily jako sociální experiment.
Někde chtěli směny.
Někde praxi.
Někde řidičák.
Někde člověka, který se dokáže tvářit přesvědčivě při větě:
Jsme mladý dynamický kolektiv.
Občas z toho vznikla DPP.
Občas DPČ.
A pak zase nic.
Pan Toníček proti zaměstnání nic neměl.
Právě naopak.
Jídlo mělo nepříjemný zvyk stát peníze.
Jenže mezitím měl rozpracovaných několik let vlastního života.
A ty také každý den stárly.
První dva díly pentalogie byly venku. Třetí hotový v rukopisu. Čtvrtý čekal. Pátý čekal. ArtFork čekal. Další knihy potřebovaly projít. Web existoval. Hudba existovala. Vinyly existovaly. Trailer měl plán.
Všechno bylo téměř hotové.
Což je nejnebezpečnější stadium jakéhokoli projektu.
Příliš pozdě na to říct „kašlu na to“.
Příliš brzy na to říct „hotovo“.
A přesně v tomto bodě pan Toníček neměl práci.
Ani peníze.
Ale měl čas.
To byl zvláštní kapitál.
Nedalo se za něj koupit máslo.
Nedalo se jím zaplatit elektřinu.
Nedalo se ho uložit na září.
Ale dal se proměnit v něco, co možná jednou peníze přinese.
Nebo také ne.
To byla ta méně reklamovaná část podnikatelských příruček.
Pan Toníček tedy mohl část dne hledat práci.
A zbytek dne pracovat na tom, co se za práci zatím nepočítalo.
Ekonomika byla spokojena.
„Co celý den děláš?“
To byla krásná otázka.
Pan Toníček si jednou zkusil odpovědět.
Ráno článek.
Pak komunikace.
Pak výklad.
Pak generování.
Editace.
Sazba.
Web.
Rešerše.
Odpovědi.
Kontrola knih.
Grafika.
Sociální sítě.
Trailer.
Rozpočet.
Hledání práce.
Pak dvě hodiny řešení technického problému, který včera neexistoval.
Pak večer.
„Takže píšeš.“
„Jo.“
To bylo jednodušší.
Nejhorší bylo, že pan Toníček tu práci většinou miloval.
Ne všechno.
Sazba měla schopnost probouzet v člověku násilnické sklony, o kterých nevěděl.
Marketing byl někdy jako mávat na vlak, který už odjel.
Finance byly escape room bez východu.
Ale když vznikla dobrá kapitola, když se web propojil, když přišla hudba, když držel v ruce vinyl nebo někdo napsal, že knihu čte, něco v něm se srovnalo.
Práce ho držela.
A v posledních letech to nebyla maličkost.
Několik let předtím vypadal jeho život úplně jinak. Podnikal. Pak přišlo období, kdy spíš přežíval a truchlil. Některé věci odešly, některé skončily a nakonec změnil skoro všechno.
Město.
Byt.
Práci.
Způsob života.
Praha měla být nový začátek.
Jenže nové začátky mají nepříjemnou vlastnost.
Neobsahují automaticky pokračování.
To si člověk musí nějak zařídit sám.
Kapitola oproti tomu měla začátek a konec.
Soubor se dal uložit.
Kniha se dala vydat.
Web se dal opravit.
To byla velmi příjemná vlastnost věcí.
Lidé ji často neměli.
Pan Toníček tedy pokračoval.
Ne protože věřil, že za tři měsíce bude slavný.
Nevěřil.
Ne protože měl podnikatelský plán, který zaručoval návratnost.
Neměl.
A už vůbec ne proto, že by předpokládal, že se jednoho rána probudí a nakladatelství se budou prát o práva.
Pan Toníček měl sny obvykle složitější.
Pokračoval proto, že když už teď měl čas, chtěl ho proměnit v něco, co po něm zůstane. V knihu. Hotový díl. Fungující web. Možná čtenáře. Možná práci. Ideálně také večeři.
Večer mu někdo řekl:
„Ale nemůžeš přece pořád jenom psát knihy.“
Pan Toníček souhlasil.
Proto také dělal web, hudbu, vinyly, články, výklady, sazbu, marketing, administrativu, propagaci, trailer a mezi tím hledal zaměstnání.
Byl rád, že si to vyjasnili.
Kolem osmé zavřel NovelCrafter. O dvě minuty později ho znovu otevřel, protože chtěl jen něco zkontrolovat. Z kontroly vznikla úprava, z úpravy nová verze a z nové verze problém, který ve 22:15 konečně vyřešil.
Pak otevřel Instagram.
Pět tisíc zhlédnutí.
Pořád nula čtenářů.
„Výborně.“
Zavřel ho.
V kuchyni ležel poslední chleba. Pan Toníček si ukrojil krajíc a chvíli ho jedl ve stoje.
Zítra bude znovu hledat práci.
Dnes pracoval celý den.
Rozdíl mezi tím byl především v tom, že za jedno z toho by mu někdo měl platit.
Pan Toníček byl nezaměstnaný.
A právě proto si nemohl dovolit
přestat pracovat.
-
Poznámka k použití AI:
Při přípravě článku byla umělá inteligence použita ke stylistické a redakční úpravě textu, zejména ke zpřesnění rytmu, zkrácení opakujících se pasáží a sjednocení odstavcové stavby. Námět, obsah, satirický koncept a výsledná podoba textu jsou autorské.
