Bez Komenského bychom se dnes podepisovali křížkem nebo kolečkem

Představte si svět, v němž čtení není samozřejmostí, ale výsadou. Knihy jsou uzamčené v klášterních knihovnách, lidé podepisují smlouvy křížkem, protože neumějí psát své jméno, a vzdělání je luxus, který si mohou dovolit jen synové šlechty. V takovém světě by možná žila i dnešní Evropa, kdyby se na počátku 17. století neobjevil muž, který věřil, že vzdělání má patřit všem.

Jan Amos Komenský – učitel národů, vizionář, snílek i realista. Jeho myšlenky se staly základními kameny moderního školství a to, co nám dnes připadá tak samozřejmé, je vlastně výsledkem revoluce, již Komenský odstartoval.

Ale co kdyby tu nikdy nebyl? Kde bychom dnes byli bez něj?

Komenský se narodil v roce 1592, do doby neklidné a plné náboženských konfliktů. Jako sirotek, který musel bojovat o každou příležitost, dobře chápal cenu vzdělání. Na rozdíl od většiny učenců své doby však odmítl přijmout, že vědění má být vyhrazeno jen elitám.

Jeho slavná idea „Škola hrou“ nebyla pouhou metodickou pomůckou. Byla to výzva: učení nemá být utrpením, ale dobrodružstvím. Žák se nemá biflovat nesrozumitelné texty v latině, nýbrž poznávat svět kolem sebe vlastní zkušeností.

Z dnešního pohledu je to skoro samozřejmost. Ale tehdy? V době, kdy se autorita učitele rovnala autoritě Boží a dítě bylo spíše pasivní nádobou, do níž se lije vědění? To byla malá pedagogická revoluce.

Zkusme si představit, co by se stalo, kdyby Komenský nezasáhl.
Možná by vzdělání dál zůstávalo jen nástrojem moci. Gramotní by byli právníci, kněží a úředníci – a ostatní by museli spoléhat na jejich výklad. Kdo neumí číst, neumí se bránit. Neumí porozumět zákonům, neumí vyjednávat, neumí vyhledávat informace.

V praxi by to znamenalo, že většina z nás by dnes byla závislá na pár vyvolených. Demokracie, jak ji známe, by sotva mohla vzniknout – jak by mohl lid rozhodovat, když nerozumí ani písmu?
Technologický rozvoj by se vlekl. Vynálezy by se nešířily, protože bez gramotné společnosti by nebylo komu je vysvětlit. A internet? Ten by nikdy nemohl vyrůst na půdě, kde lidé neumějí číst ani psát.

Bez Komenského bychom možná měli společnost, v níž by pár vzdělanců řídilo životy milionů nevzdělaných. Jinými slovy – stále bychom žili ve středověku.

Komenský si uvědomoval, že vzdělání je více než jen naučené vzorečky. Je to prostředek, jak člověka povznést, dát mu důstojnost a svobodu. Proto trval na tom, že školy mají být otevřené všem – chlapcům i dívkám, bohatým i chudým.

Možná to zní banálně, ale tehdy šlo o naprosto převratný názor. A právě z tohoto semene vyrostla idea povinné školní docházky, která se postupně rozšířila po celé Evropě.

Ať už dnes kritizujeme školství sebevíc, faktem zůstává, že právě díky Komenského vizi je vzdělání základním právem. Můžeme se svobodně učit, zpochybňovat, tvořit.

Jenže – a tady začíná polemika – co jsme s tímto dědictvím udělali?
Nikdy v dějinách nemělo tolik lidí tak snadný přístup k informacím jako dnes. Školy jsou zdarma, knihovny otevřené, internet plný znalostí. A přesto se zdá, že část společnosti se vrací zpět do nevědomosti.

Místo aby lidé využívali možnosti, které se jim nabízejí, často vzdělání zlehčují. Na sociálních sítích vítězí rychlá emoce nad kritickým myšlením, titul z univerzity se v očích mnohých mění v pouhou položku v životopise, kterou je třeba „nějak“ získat.

Komenský chtěl, aby se děti učily hrou – tedy s radostí a zvědavostí. Dnes se ale vzdělání stává rutinou, kterou bereme jako nutné zlo. Škola je „otrava“, učitel „otravuje“, a knihy? Ty prý už patří minulosti.

Kdyby mohl nahlédnout do našich tříd a univerzit, možná by byl zaskočen. Jeho ideál školy jako místa živého poznávání se často ztrácí v byrokratických osnovách, testech a známkách. Místo hry vidíme stres, místo radosti strach z neúspěchu.

A přece – i dnes, po více než třech stoletích, jeho myšlenky žijí. Každý učitel, který se snaží probudit v dětech zvědavost místo slepého biflování, je malým následovníkem Komenského. Každý rodič, který podporuje své dítě v učení, pokračuje v jeho odkazu.

Možná je tedy nejvyšší čas položit si otázku: vážíme si skutečně toho, co nám Komenský odkázal?
Máme školy, knihy, technologie, přístup k informacím, o kterých se jemu ani nesnilo. Ale využíváme je k růstu, nebo k tomu, abychom se pohodlně zabavili?

Představte si, že by se dnešní možnosti objevily ve století sedmnáctém. Lidé by po nich sahali s dychtivostí, protože hlad po poznání byl tehdy opravdový. Dnes? Často slyšíme jen povzdechy, jak je škola „k ničemu“.

Komenský bojoval za svět, kde se lidé vzdělávají, aby byli svobodní. Tento svět se nám podařilo vybudovat – ale jen částečně. Nebezpečí, že vzdělání ztratí svou hodnotu, je pořád přítomné. Ne proto, že by nebylo dostupné, ale proto, že si ho nevážíme.

A možná právě tady je náš největší dluh vůči Komenskému. On nám daroval možnost, ale je na nás, jak s ní naložíme. Buď budeme vzdělání brát jako samozřejmost, nebo ho začneme znovu chápat jako dar – a také jako zodpovědnost.

Odpověď je jednoduchá: byli bychom tam, kde vládne nevědomost. V temnotě středověku, v závislosti na moci několika učenců, bez demokracie, bez vědeckého pokroku, bez šance na vlastní hlas.

Ale protože Komenský byl, máme šanci žít jinak. Otázka nezní, kde bychom byli bez něj. Otázka zní: kam směřujeme s ním – a jestli dokážeme jeho odkaz uchovat.