Článek
Proč je tak těžké jednoduše odmítnout?
Někdo vás požádá o laskavost. V hlavě okamžitě zazní „ne“, jenže z úst vyjde „jasně“. A už ve chvíli, kdy souhlasíte, víte, že toho budete litovat. Přesto kývnete. Nechcete druhého zklamat, působit nepříjemně, vyvolat konflikt nebo si pokazit vztah.
A tak se z jednoho malého souhlasu může stát celý řetězec nepříjemností. Přibude povinnost, na kterou nemáme čas, energii ani chuť, a místo původního klidu se objeví podráždění. Jenže tentokrát už nejsme naštvaní pouze na člověka, který nás o něco požádal. Jsme naštvaní i sami na sebe, protože jsme přece mohli říct ne.
Psychologie přitom považuje asertivitu právě za schopnost vyjádřit vlastní potřeby a názory způsobem, který respektuje nejen nás, ale také druhého. Nejde tedy o tvrdost. Jde o vzájemný respekt.
Hodný člověk nemusí být laskavý
Slovo „hodný“ zní na první poslech jako pochvala. Jenže někdy se za ním skrývá něco úplně jiného: člověk, který se neumí postavit za sebe, automaticky vyhoví a svou vlastní potřebu odsunuje pokaždé, když hrozí, že by mohl někoho zklamat.
To je zásadní rozdíl mezi laskavostí a zavděčováním se. Laskavý člověk může pomoci, protože chce. Může ustoupit, protože mu na druhém záleží. Ale zároveň dokáže říct: „Tentokrát ne.“ Jeho pomoc není obchod, v němž si předem kupuje přijetí, pochvalu nebo vděčnost.
Právě na tomto rozdílu staví i doporučení psychologů - člověk nemusí být neustále „hodný“, aby byl dobrým člověkem. Laskavost může existovat současně s upřímností a zdravými limity.
Laskavé „ne“ může být upřímnější než nucené „ano“
Představte si, že vás kamarád požádá o pomoc se stěhováním. Ve skutečnosti jste vyčerpaní a potřebujete víkend pro sebe. Přesto automaticky souhlasíte. V sobotu pak přijedete otrávení, unavení a každá další krabice vás rozčiluje.
Co je laskavější? Přijmout pozvání a celý den být podrážděný, nebo říct předem: „Tentokrát to nezvládnu“?
Druhá možnost může na okamžik zabolet. Ale je férovější. Druhý člověk ví, na čem je, a může si najít někoho jiného. Vy zase nemusíte trávit celý den v situaci, do níž jste se dostali jen ze strachu odmítnout.
Asertivní komunikace pomáhá právě s tímto problémem: člověk dokáže vyjádřit svůj postoj jasně, aniž by přitom musel napadat nebo ponižovat druhé.
Nemusíte psát román na obhajobu svého rozhodnutí
Jedna z nejčastějších pastí přichází bezprostředně po odmítnutí. Řekneme „ne“ a vzápětí začneme vysvětlovat. „Já bych opravdu rád, ale víš, mám toho teď moc a minulý týden jsem měl…“
Čím déle mluvíme, tím více naše odmítnutí připomíná žádost o povolení. Jako bychom potřebovali, aby druhý uznal, že máme dostatečně dobrý důvod. Jenže nemusíme mít důvod, který druhý člověk schválí. Nemáme-li chuť, čas nebo kapacitu, může být právě to legitimní informace.
Proto někdy stačí: „Děkuji, ale tentokrát ne.“
Pokud je potřeba dodat důvod, může být krátký a pravdivý. Není nutné si vymýšlet schůzku, nemocnou babičku ani jinou výmluvu jen proto, abychom své rozhodnutí udělali přijatelnějším. I doporučení pro asertivní komunikaci zdůrazňují jednoduchost, jasnost a používání takzvaných „já-výroků“.
Pozor na slovo „možná“
„Možná bych mohl.“ „Uvidím.“ „Asi jo.“ „Ještě ti dám vědět.“
Takové věty vypadají mírněji než přímé odmítnutí. Ve skutečnosti ale mohou situaci zkomplikovat oběma stranám. Pokud už nyní víme, že nechceme nebo nemůžeme, pouze odkládáme nepříjemný okamžik.
Druhý člověk čeká a my mezitím přemýšlíme, jak z toho ven. Vzniká zbytečné napětí, které by jedno slušné odmítnutí okamžitě ukončilo. Výzkum asertivního chování navíc naznačuje, že empatická asertivita může být vnímána příznivěji než čistě asertivní nebo neasertivní jednání. Jinými slovy: nemusíme si vybírat mezi tvrdostí a podřízeností. Existuje i třetí cesta – být jasný a současně lidský.
Laskavost začíná i u sebe
Je tu ještě jeden rozměr, který bývá přehlížen. Laskavost není určena pouze lidem kolem nás. Může zahrnovat i způsob, jakým zacházíme sami se sebou.
Psychologický koncept sebesoucitu neznamená sebelítost ani bezbřehé omlouvání vlastních chyb. Jde spíše o schopnost zacházet se sebou podpůrně i v situaci, kdy něco nezvládáme nebo jsme pod tlakem. Přehled výzkumu sebesoucitu jej popisuje jako postoj, v němž člověk reaguje na vlastní bolest či nedostatky s podporou místo automatického odsouzení.
A právě tady může odmítnutí působit jako drobná forma sebeúcty.
„Nemám na to kapacitu.“
„Nechci to.“
„Tohle mi není příjemné.“
„Tentokrát potřebuji svůj čas pro sebe.“
To nejsou věty člověka, který přestal být laskavý. Jsou to věty člověka, který si uvědomuje, že jeho čas a energie mají také hodnotu.
Když druhý člověk vaše „ne“ nevezme
Tady přichází důležitá část, o které se v radách o hranicích někdy mlčí. Řeknete ne, ale druhý začne tlačit.
„Ale proč?“
„Vždyť je to jen na chvíli.“
„Ty už nejsi jako dřív.“
„Já bych ti přece taky pomohl.“
Najednou už nejde o žádost, ale o vyjednávání, které jste možná vůbec nechtěli vést. Nemusíte pokaždé přidávat další argument. Někdy stačí rozhodnutí zopakovat. Klidně: „Rozumím, že tě to mrzí. Přesto to tentokrát neudělám.“
A právě zde se ukazuje rozdíl mezi hranicí a trestem. Hranice neříká: „Donutím tě, abys dělal to, co chci.“ Říká: „Toto jsem ochoten dělat a toto už ne.“
Novější psychologická literatura o asertivitě zdůrazňuje, že vhodný způsob vymezení závisí na situaci, vztahu i člověku. Laskavý a respektující přístup může být ideální v běžné komunikaci, zatímco v situacích krutého či zneužívajícího jednání nemusí samotná vlídnost stačit.
Nemusíte se změnit v člověka, který říká ne všemu
Je ale stejně důležité nesklouznout do opačného extrému. Zdravé hranice neznamenají, že se člověk začne řídit pouze heslem „já na prvním místě“ a odmítá všechno, co by znamenalo trochu nepohodlí.
Partnerský vztah, přátelství i rodina vyžadují kompromisy. Někdy pomůžeme, i když jsme unavení. Někdy uděláme něco, co sami nechceme, protože víme, že je to pro druhého důležité. Rozdíl spočívá v tom, zda jsme se rozhodli svobodně, nebo jsme byli zahnáni do kouta vlastním strachem z odmítnutí.
Možná nejde o to naučit se říkat „ne“
Nakonec může být největší změnou něco jiného. Ne naučit se odmítat všechny požadavky, ale naučit se rozhodovat bez automatického strachu, že někoho zklameme.
Někdy řekneme ano a je to správně. Jindy řekneme ne. Obě odpovědi mohou být laskavé.
Důležité je, aby naše „ano“ znamenalo skutečné ano a naše „ne“ skutečné ne. Protože člověk, který neustále souhlasí proti své vůli, nemusí být laskavější. Může být jen unavenější, podrážděnější a postupně i plný tichého odporu.
A možná je právě proto jedno z nejlaskavějších odmítnutí také jedním z nejjednodušších:
„Děkuji, že ses zeptal. Tentokrát ne.“
Bez výmluv. Bez divadla. Bez pocitu, že za vlastní hranici musíme předložit omluvenku. Protože být laskavý neznamená obětovat se. Znamená umět zacházet s druhými dobře – a přitom nezacházet špatně se sebou.
Tipy na zajímavé čtení:
Zdroje a inspirace:
