Člověk, který vypije 30 litrů vody za den, někdy i více. Je to vůbec možné?

„Pil jsem vodu jako divý, ale stále jsem byl žíznivý.“ To je věta, kterou si vyslechne mnoho lékařů od pacientů s diagnózou chronické žíznivky. Diabetes insipidus je diagnóza, kterou lékaři s nadsázkou nazývají jako ,,nemoc, která je běžnější u psů". Tento stav nemá nic společného s běžným diabetem mellitus (cukrovkou), o které slyšíme nejčastěji. I když oba názvy obsahují slovo diabetes, znamenají zcela odlišné poruchy.

Zatímco diabetes mellitus se týká poruchy metabolismu cukrů, diabetes insipidus je porucha rovnováhy vody v těle — konkrétně selhání mechanismů, které normálně udržují tekutiny a koncentraci moči v rovnováze. Výsledkem je přemíra močení a neukojitelná žízeň, která často nutí člověka vypít desítky litrů tekutin denně. Díky tomu se tento stav někdy mylně zaměňuje za „extrémní pitný režim“ — ale v případě DI jde o fyziologickou potřebu těla.

Základem regulace vody v těle je hormon ADH (antidiuretický hormon, vazopresin), který se tvoří v hypotalamu a uvolňuje ve správné míře z hypofýzy. ADH řídí reabsorpci vody v ledvinách – tedy to, kolik vody se z moči vrací zpět do těla. U lidí bez poruchy funguje systém tak, aby tělo udrželo rovnováhu mezi příjmem a ztrátami tekutin.

U osob s diabetes insipidus je tento systém narušen:

Výsledkem je, že ledviny neúčinně zadržují vodu, takže místo koncentrované moči vzniká velké množství řídké moči – člověk močí objemy, které běžně zdravý dospělý nezná (někdy až desítky litrů denně). Tělo se snaží definicit vody kompenzovat tím, že člověk nepřetržitě pociťuje žízeň a pije enormní množství tekutin; bez doplnění vody by rychle vznikla dehydratace a život ohrožující situace.

DI patří mezi relativně vzácné poruchy – jeho odhadovaná prevalence je někde mezi 1:25 000 a 1:100 000 osob. Jedná se o heterogenní skupinu poruch, zahrnující:

DI proto může postihnout kohokoli v jakémkoli věku; u některých pacientů se projeví brzy v dětství, u jiných až v dospělosti v souvislosti s jiným onemocněním.

Hlavní projevy jsou:

Pacient močí obrovské množství moči – mnohdy 5–30 l denně nebo více, což může překonávat běžný pitný režim i několikanásobně.

Silná a neutuchající žízeň s nucením pít vodu nepřetržitě – často i přes nepřiměřené množství tekutin.

Frekventované noční vstávání kvůli moči a zároveň uhašení žízně, což vede k narušení spánku a následné únavě. Pacienti mluví o frekvencích i kratších než jedna hodina, někdy vydrží i déle.

Tyto příznaky mohou být důsledkem častého močení a ztráty vody i minerálů.

Při závažných formách může dojít i k nežádoucím psychickým dopadům, jako jsou úzkost, ztráta energie či chybné diagnostiky (např. mylné vyslovení „jen silná žízeň“ bez rozpoznání fyziologické poruchy).

Diagnózu diabetes insipidus není snadné identifikovat. Probíhá přes více kroků:

Lékař zjišťuje intenzitu žízně, množství moči a souvislosti s pitím. Pacient může denně močit několikanásobek běžného objemu, což je často prvním podezřelým znakem.

Lékaři mohou sledovat, jak tělo reaguje při omezení tekutin, a měřit hladiny ADH (vazopresinu) — aby zjistili, zda problém spočívá v jeho produkci či v reakci ledvin.

Vyšetřují se elektrolyty (např. sodík), koncentrace moči a zobrazují se hypotalamus a hypofýza (MRI, CT) — aby se vyloučily jiné příčiny.

Lidé s diabetes insipidus nemají „zázračnou pilulku na žízeň“, ale existují léčebné a podpůrné přístupy:

I když je žízeň intenzivní, pacienti se učí monitorovat svůj příjem tekutin, aby se vyhnuli jak dehydrataci, tak riziku poruch elektrolytů.

U nefrogenní formy DI se řeší citlivost ledvin na ADH — například úpravou léků nebo léčbou jiných onemocnění, která ovlivňují renální funkce.

Pacienti se učí identifikovat signály těla, plánovat pitný režim a žít s diagnózou vědomě, protože přijímání velkého množství vody není dobrovolné, ale fyziologickou nutností.

Zdravý člověk běžně přijímá 2–3 l vody denně, někdy více při sportu nebo v horkém klimatu. Příjem 30 l a více denně je pro většinu populace extrémní a nebezpečný — může vést k hyponatrémii (odmívání sodíku v krvi), svalovým křečím, ztrátě koordinace, otokům mozku a dalším komplikacím.

U osob s DI je však tento nadměrný příjem důsledkem poruchy rovnováhy vody, nikoli volby – a právě proto je diabetes insipidus patologickým stavem, který vyžaduje diagnózu, pochopení a správnou léčbu.

Pokud někdo:

Je důležité obrátit se na lékaře, který může zahájit odborné vyšetření a zjistit, zda jde o diabetes insipidus, jinou poruchu metabolismu nebo o jiné zdravotní onemocnění.

Chronická, nekonečná žízeň a pití velkého množství vody nejsou jen otázkou silného pitného režimu nebo odhodlání.

Diabetes insipidus je reálná diagnóza, při níž tělo ztrácí schopnost efektivně zadržovat vodu, což vede k obrovské tvorbě moči, neukojitelné žízni a přijetí tekutin v množství, které může zdravého člověka ohrozit. Náprava spočívá v pochopení mechanismu ADH, v cílenejší léčbě a ve spolupráci s odborníky, kteří umějí pomoci život s touto diagnózou zvládnout.